To nejlepší z archívu: Josef Gorila Král

Nově jsme připravili sekci To nejlepší z archívu, ve které se budeme vracet ke starším článkům a informacím, které jsou svým obsahem i s odstupem času zajímavé a stojí za to Vám je zde publikovat. Následují článek vyšel v časopise Bojová umění 5/2013. Narozen: 3. 5. 1981 Klub: PriMAAt gym Výška: 169 cm Váha: 77 kg Bilance v MMA: 13 – 8 – 5 Největší úspěchy: Titul GCF ve welterové váze Účastník M-1 2 x 2. místo na MČR v greplingu

Ultimátní zápasník Josef „Gorila“ Král vybojoval pás šampiona GCF a stal se členem hvězdné sestavy nového českého klubu

Konec prvního čtvrtletí letošního roku byl v kariéře zápasníka MMA Josefa Krále zlomový. V Karlových Varech vybojoval nejvyšší české ocenění - pás šampiona GCF ve welterové váze a měsíc nato přijal nabídku ke konfrontaci se slovenským „zabijákem“ Matúšem Lainczem, který „kosí“ jednoho soupeře za druhým. Byla to pro něj výzva, a i když prohrál v 1. kole TKO, nemá se za co stydět. Co na tom, že rodák z Košic patří svým uměním do jiného levelu a v kapse už mu vykukuje smlouva na zápasy v Americe. „Nevybírám si soupeře ani souboje, kde budu bojovat. Jako česká jednička welterové váhy musím každou výzvu přijmout. Jestli mám v některém utkání třeba jen pár procent naděje na vítězství, musím se o vítězství porvat. A je jedno, kdo proti mně nastoupí,“ říká jedenatřicetiletý ultimátní zápasník, přezdívaný Gorila, který má zkušenosti i ze zápasu v prestižní organizaci M-1. Po souboji s Lainczem si dá pauzu. Ne proto, že by mu snad slovenský knockoutér už zápasy v oktagonu znechutil, ale chce společným silami s partou kamarádů založit v pražském Lanna gymu centrum zápasů MMA, kde by se podle nových trendů „vyučoval“ pro sportovce i pro lidi z ulice ultimátní zápas. PriMMAt gym už pomalu zbrojí a sestavuje český tým s hvězdnou sestavou v čele se jmény, jako jsou Josef Král, Pavel Bechtold, Martin Šolc nebo David Kozma, a další prý budou přibývat. Podle slov krále „Gorily“ se chystá nový český tým PrimMMAtů dobýt planetu opic. Pardon, planetu ultimátních zápasů…

Když v internetovém vyhledávači zadáte – ultimátní zápasník Josef Král – objeví se videa z posledních soubojů v oktagonu a pár krátkých informací z posledních pěti let… Nikde se už ale nedozvím, kde řádila „Gorila“, než ji zavřeli do klece?„Po vojně, kterou Pepa Král strávil v Dukle Praha jako moderní pětibojař, se pohyboval v posilovně jako fitness instruktor.“ Proč jste nezůstal v dobře zajištěném klubu jako profesionální sportovec. To už vás moderní pětiboj nebavil? „Na vojně jsem byl na přelomu tisícletí. A to už armádní kluby nebyly tak dobře zajištěny, jako tomu bylo v minulosti. Všude v armádě se šetřilo a ani Dukla nebyla výjimkou. Nějakou dobu po vojně jsem se ještě v Dukle plácal jako plavčík. V té době už jsem začal pošilhávat po něčem, kde bych nashromážděný adrenalin dostal ven z těla. Proto jsem začal navštěvovat tréninky řecko-římského zápasu.“ Ze zápasnického tatami je ale do oktagonu daleká cesta. Kdo vám dal první podnět k tomu, vyzkoušet si fyzicky náročnější, agresivnější sport? „Před pěti lety jsem se potkal s trenérem ultimátních zápasníků Tomášem Machotkou, se kterým jsme začali nové trendy MMA zkoušet a trénovat. Ne s vidinou nějakého zápasu, ale z důvodu, že jsem objevil sport, který mě začal znovu bavit a naplňovat. Abych to ale uvedl na pravou míru, my jsme hned nezápasili, ale spíš jsme se jen tak rvali. Nácviky technik přišly až později.“ A to na první pohled zjistil kouč Machotka, že by se bez vás ultimátní zápasy neobešly… „Sice jsem měl nějaké zkušenosti z bojového umění Wing Chun, stejně mě ale vždycky víc přitahovaly úpolové sporty, jako zápas, box… Když jsme se s Tomášem Machotkou poprvé setkali, měl jsem za sebou jeden amatérský zápas, který se sice nebojoval v oktagonu, ale jen na žíněnce, něco jako shut boxing. Pokukoval jsem po opravdových ultimátních zápasech a toužil si je vyzkoušet. Ze začátku jsem to moc reálně neviděl. Když se ale do mé přípravy zapojil i Marek Lončák, který mně pomáhal s bojem v postoji, naděje na souboj v kleci se pomalu stávala skutečností. Cesta k prvnímu souboji v MMA ale byla dlouhá a až po roce jsme začali mluvit o tom, že by nebylo špatné, vyzkoušet si, co a v jaké kvalitě jsme natrénovali...“ O popularitě MMA (Mixed Martial Arts) už se toho napsalo hodně. Co se vám konkrétně na tomto bojovém sportu líbí? „Komplexnost, ale i ta agresivita. Není to jen rvačka, jak si někteří myslí. Spojují se prvky různých druhů bojových sportů a to mě na tom baví nejvíc. Můžete zaútočit na soupeře několika způsoby, ať třeba kopy, boucháním, škrcením, podmety… Celý život mě baví nabírání fyzické kondice. Tu v kleci musíte mít, může totiž rozhodnout i celý zápas. Tvrdá příprava na první souboj mě úplně nadchla a čím víc se mi na tréninku dařilo a víc jsem toho uměl, tím víc jsem toužil vyzkoušet si, co jsem natrénoval v zápase. Víceméně bylo rozhodnuto, už nebyla jiná cesta.“ Vy jste byl už od dětských let zvyklý vrcholově sportovat, tvrdě dřít… Pomohlo vám to v kariéře ultimátního zápasníka? „Určitě je ideální, když přejdete do ultimátních zápasů z některých úpolových nebo bojových sportů. Vím, že se to nedá srovnávat, ale jako moderní pětibojař jsem šermoval a pracoval tak s tempem a se vzdáleností soupeře. Musím se pochlubit, šerm mi docela šel. Na druhou stranu, když přicházíte z nějakého úpolového sportu k MMA, získáte některé návyky, které pak v soubojích v ultimátech jsou spíš na škodu a špatně se pak odbourávají. Možná je lepší, když začínáte pozvolna, ale hned už s ultimátními zápasy. Pořádně se připravíte, vybojujete pár amatérských soubojů a pomalu přestoupíte mezi „profíky“. Co vám z ultimátních zápasů sportu nejvíc jde? „Tím, že jsem menší postavy a mám za sebou nějaké setkání s řeckořímským zápasem, šel mi spíš ten boj na zemi. Ale jak už jsem říkal, důležitá je v našem sportu právě ta komplexnost, takže pokud jsem zaostával s bojem v postoji, musel jsem to co nejdřív dohnat.“ Komplexnost vašeho sportu jste zažil i v moderním pětiboji, kde jste musel zvládnout pět disciplín. Pětiboj ale není zrovna sport, který byste si mohl provozovat s dětmi na hřišti za domem… „To byla spíš náhoda. Jako devítiletý jsem začal závodně plavat v Bohemians Praha. Plavání mě sice bavilo, ale za tři roky jsem se musel rozhodnout, kam povedou mé kroky ve sportu dál, protože jsem se musel smířit s faktem, že plavec ze mě vzhledem k mé výšce nebude. Na tréninky dětí chodili lanařit trenéři triatlonu a moderního pětiboje, protože v těchto sportech je nejtěžší naučit mladé právě dobře plavat. Pětiboj se mi hned zalíbil a asi mělo na výběr vliv právě to, že jsem si mohl vyzkoušet najednou víc druhů sportů. Lákalo mě, že si zastřílím, zajezdím na koni, zašermuji. Už jako malý jsem se na tréninku potkával s talentovanými kluky, jako byli Libor Capalini, Vladan Jesenský, kteří se stali špičkovými světovými pětibojaři a od kterých jsem se mohl učit. Nakonec jsem u tohoto sportu strávil dvanáct let.“ Jaký jste byl v tak hvězdné společnosti pětibojařů vy? „Do juniorů jsem reprezentoval. Na mistrovství republiky jsem třikrát skončil druhý a byl jsem v družstvu, které získalo medaili ve štafetách na mistrovství Evropy v Ústí nad Labem. Nebyla škoda ukončit tak slibně nastartovanou kariéru? Přec jenom je moderní pětiboj olympijským sportem a je větší šance zúčastnit se jednou za čtyři roky nejprestižnějšího svátku sportu… „Po vojně bylo v Dukle jen pět tabulkových míst, které obsadili Sedlecký, Capalini, dva juniorští mistři světa a do toho se tlačily ještě dvě holky, takže pro mou profesionální smlouvu už nebylo místo. A dělat sport na půl úvazku? S tím se nedalo uživit a musel bych si přivydělávat, což by znamenalo, že se mému sportu nemohu věnovat, jak bych měl a hlavně chtěl. Nedalo se nic dělat, musel jsem skončit.“ Jak jste se tedy živil, když jste do té doby byl vlastně pořád jen profesionální sportovec? „Jsem vyučený kuchař, tak jsem asi půl roku vařil. Jenže od plotny ke sportu je to hrozně daleko. Celý život jsem sportoval a sport mi najednou hrozně chyběl. Přemýšlel jsem co dál, a protože jsem volný čas trávil rád v posilovně, padla volba na fitness trenéra.“ To vám asi chybělo i to závodnické „chvění“, které prožívá každý sportovec před svým výkonem… Co je větší adrenalin? Jít bojovat do klece, nebo zvládnout v moderním pětiboji parkur s úplně cizím koněm? „Na domácích šampionátech jsme ty koně znali, tak to šlo. Ale v zahraničí? Tam už se o koně losovalo, a když jste neměl štěstí, mohl jste si nalosovat nějakou herku a s ní překonávat překážky na parkuru, to pak už byl pěkně velký adrenalinový zážitek. Jízda na koni mi nikdy moc nešla a hlavně jsem k tomu zvířeti cítil obrovský respekt. Vždycky ve sportu mě bavilo spíš fyzicky dřít, makat a zrovna ta jízda na koni mě moc neuspokojovala.“ Tak jste si do soutěže pětibojařů raději nabodoval náskok v šermu? „Je pravda, že ten mi šel dobře a kolikrát rozhodoval o konečném výsledku. Šerm je specifický v tom, že nejenom sbíráte body pro sebe, ale berete je i svým soupeřům.“ Sledujete ještě váš bývalý sport, kterému se v poslední době daří? „To víte, že ano. Nedávno u nás tělocvičně byl na kruhovém tréninku olympijský vítěz z Londýna David Svoboda. V pětiboji jsem poznal spoustu fajn kamarádů, a přátelství s nimi mi vydrželo až do dneška.“ Asi nejde srovnávat pětiboj a ultimátní zápasy, ale přece jenom, našel byste něco společného? „Společného? Hlavně komplexnost a to, že se musíte fyzicky připravit na ten jediný den, kdy máte zápas v kleci, nebo celé pětibojařské závody. Důležitá je ale také psychika, ať už před střelbou nebo šermem. To si myslím, že je podobné v MMA. Člověk musí v hlavě srovnat s tím, že prostě v zápase ty bomby přijdou. Velkou výhodu mají bojovníci, kteří jsou na tom psychicky dobře a zbytečně se nenervují. Nemají v kleci tu klapku a černo před očima…“ Může být v ultimátních zápasech pro vás výhoda, že jste se v plaveckém bazénu naučil dýchat a vydržet bez dechu několik minut, když vás soupeř škrtí v kravatě? „Když se škrcení nebo gilotina chytne dobře, tak vám žádné natrénované dýchání nepomůže. Tam jde jen o to, že se ve škrcení snažíte jen déle udržet. To už není o nějakém dýchání, ale že se vám přeruší tok kyslíku do mozku. A tím pádem je konec. Takže pokud vydržíte pod vodou bez dechu třeba šest minut, neznamená to, že vydržíte déle v gilotině. Maximálně můžete posilovat víc krk, který vám možná ve škrcení dá navíc ještě pár sekund pobytu v kleci. Když vás někdo dobře chytí do gilotiny, tak je minimální šance se z ní dostat. I když je pravda, že na Heroes Gate jsem měl Fina Jarkko Latomakima pěkně chyceného do gilotiny, a stejně mi z ní „vylezl“. Záleží také na technice, jak soupeře zachytíte rukama i nohama, musí to být dobře a pevně, aby to soupeř „odplácal.“ Jak vznikla vaše přezdívka Gorila se nějakou dobu už ví. Dal vám ji moderátor večerů bojových sportů Ondřej Novotný, poté co jste při posezení v baru předvedl dokonalého primáta. Od té doby je gorila ve vašem repertoáru po každém vítězném zápase. Vy jste ji ale tak zdokonalil, že s nadsázkou řečeno, máte do detailů stejné pohyby jako gorila v zoo. Proč zrovna ona? Také jste v baru mohl předvádět i slona, ne? (smích) „Už od dětství mě svět goril fascinuje. Líbí se mi nejen jak vypadají, ale i jak fungují v životě. Studiem života primátů jsem jen to mé předvádění zdokonalil.“ (smích) Máte s gorilou něco společného? „To nevím. (zamyslí se) Snad jen, že jsem stejně jako jsou oni takový pohodář do chvíle, než pohár trpělivosti přeteče. Když už mě pak něco vytočí, tak je zle. (smích) Možná proto se problémy snažím řešit víc vznětlivě, než jak by si zasloužily anebo jak bych měl. V takovém stavu začnu do všeho víc šlapat, ale je pravda, že někdy se mi to v našem sportu hodí.“ Vy jste jako jeden z mála Čechů „okusil“ zápasy M-1. Využil jste svůj potenciál v prestižní organizaci? „V tom, že trenéři Lončák s Machotkou se od prvních chvil starali, abych měl zápasy, jsem měl velké štěstí. Do M-1 jsem se dostal zase díky Michalu „Hášovi“ Hamršmídovi. Nabídka od tak prestižní organizace se nedala odmítnout. Byla to výzva, se kterou jsem se chtěl popasovat. Dnes ale vím, že ještě pro mě nebyl ten pravý čas. Přišla moc brzy. Po prohraném souboji v „emjedničce“ jsem dostal takovou tu výchovnou facku. Naznačila mi, že abych se posunul dál, musím se vrátit na začátek a dělat věci, které jsem měl možná dělat už dříve. Jenže na ně nebyl čas. Takže jsem se znovu postavil na startovní čáru a začal pilovat boxerské techniky, thajský box a zápasit trochu jinak na zemi. Když jsem viděl v Rusku, ty bojovníky v M-1, hlavně Dagestánce, tak jsem si uvědomil, že abych se dostal na jejich úroveň, čeká mě ještě dlouhá cesta.“ Koncem března jste vyhrál titul GCF ve welterové váze, když jste v Karlových Varech porazil Jaroslava „Číňana“ Poborského. Co pro vás takový sukces znamená? „Ocenění mé práce. Nějakým způsobem, potom co jsem se vrátil na zem, jsem začal znova makat a pomaličku se posouvám v českém MMA výš. Ten titul je prostě v Česku nejvíc, co jde získat. Jsem rád, že jsem se dostal na špičku naší váhové kategorie a teď by měly přijít na řadu zápasy se zahraničními soupeři, se kterými jsem do té doby prohrával. První mezinárodní zkouška sice nevyšla a v Žilině jsem prohrál s Matušem Lainczem, ale doufám, že po prohře s ním přijde další vlna a krok k tomu, abych se posunul do jiného levelu. “ Neznervózňovalo vás, že titulový zápas se pořádal na domácí půdě Jaroslava Poborského v Karlových Varech? „Párkrát jsem si to přehrával v hlavě, ale nervózní jsem z toho určitě nebyl. Strašně rád zápasím před pražským publikem, to je jasné, domácí fanoušci mi tu hodně pomáhají. Paradoxně ale, kdybychom se utkali o titul v Praze, tak bych možná byl víc nervóznější, protože bych se stresoval, jestli před domácím hledištěm předvedu výkon, jaký diváci očekávají.“ Porazil jste svého staršího soka a kamaráda zároveň, se kterým se dobře znáte. Co v utkání rozhodlo, že jste se nakonec radoval z výhry vy? „Těžko říct. Lidem se zápas musel líbit. Dobře se známe po zápasnické stránce, a tak jsme se nemohli v oktagonu ničím překvapit. Bylo před námi pět kol, ale nějak jsem tušil, že souboj skončí před limitem. V zápase hrály roli maličkosti a tím pádem mohl zápas dopadnout třeba úplně jinak. Jarda mě trefil kolenem na spánek a já byl nahulený. Kdybych to nerozdýchal, radoval by se z titulu třeba „Číňan“. Mně v utkání také vyšla mimo jiné i jedna osudová rána, která krásně a přesně sedla na bradu a bylo po zápase. Kdyby to šlo jinak, tak asi spolu ani zápasit nebudeme. Ale byl tady ten titul a já jsem ho moc chtěl a potřeboval ho. V březnu jsme založili nový gym PriMMAti a s pásem šampiona se hned shánějí sponzoři snadněji.“ Porazil jste Pohorského v postoji, což u vás nebývá zvykem, protože své soupeře z velké části na zemi uškrtíte nebo upáčíte. Nemohlo to v zápase hrát nějakou roli? Soupeř možná čekal, že se rozhodne na zemi a v postoji si tolik na vaše výpady nedával pozor… „Možné to je. Mně bylo v zásadě jedno, jestli budeme bojovat v postoji, nebo na zemi. Protože se hodně známe, věděl jsem, že mi do gilotiny nevleze. Stejně jako já jemu. Naše přednosti se tím pádem vymazávaly, a tak jsme museli zkoušet jiné věci. Věděl jsem, že když Jardu dostanu na zem, budu tam muset víc bouchat a nezkoušet nějaké páky… Ten zápas byl možná i proto „koukatelný“, protože jsme oba zkoušeli nové finesy a štípali se v postoji.“ Poborský by si přál odvetu. Některým bojovníkům se ale do nich moc nechce. Tvrdí, že jim zápas se stejným borcem, kterého už jednou porazili, nic nedá a nikam neposune. Že už každému dokázal, kdo je lepší. Je to i váš případ, nebo dáte Číňanovi ještě šanci? „O žádné odvetě nevím. Kdyby taková nabídka na utkání přišla, určitě bych ji přijal. Jako držitel titulu si nemůžu dovolit, abych jakéhokoliv soupeře, který má právo mě vyzvat, odmítl. Ani kvůli fanouškům, a už vůbec ne, kvůli sobě. Jestli k souboji s „Číňanem“ ale někdy dojde, nebude to v brzké době, ale v horizontu tak roku. Za tak dlouhou dobu se ale může stát spousta věcí, takže v současné době je předčasné o tom mluvit. Abych se přiznal, tak zatím ani nevím, jaké mám jako držitel pásu výhody a povinnosti.“ Měsíc po karlovarském zápase jste nastoupil proti Slovákovi Matúšovi Lainczovi, který už má skalp několika českých ultimátních zápasníků, kteří patří u nás k nejlepším. Prohrál jste v 1. kole TKO. Jste zklamaný? „Určitě. Počítal jsem s tím, že to nebude snadné, ale připravoval jsem se na souboj poctivě a určitě kvalitně. Dal jsem do něj všechno. Bohužel, nevyšlo to.“ Nebylo až příliš velké riziko nastoupit měsíc po karlovarském zápase s takovým soupeřem, jako je Laincz, který je vyšší, těžší a své soupeře doslova v aréně deklasuje? „Rizikovější to samozřejmě bylo, ale na váze měl stejnou váhu, jako já, takže se na to nemůžu a ani nechci vymlouvat. Zápasit s Matúšem byla v první řadě pro mě výzva. Nechci si vybírat zápasy a soupeře jen kvůli tomu, že vítězství bude snadnější. Duelem s ním jsem nemohl nic ztratit, jen získat. Matúš je skvělý zápasník a jsem v první řadě rád, že jsem s ním mohl bojovat.“ To byl zápas tak jednoznačný, že se musel skončit už v 1. kole? „Soupeř byl lepší. Podařilo se mi nasadit mu gilotinu. Škoda že se mi ji nepodařilo dotáhnout do konce. Možná, že kdyby se bojovalo v oktagonu a ne vringu, mohla se lépe povést. Jenže všechno nakonec dopadlo jinak a dostal jsem od Matúše „spršku“ úderů, které rozhodly. A že rány má!“ (směje se) Udělal jste v zápase nějakou chybu, která souboj ovlivnila? „Ne všechno je o náhodě, jak si někteří myslí. Prostě výsledek je takový, jaký je. Jen mě mrzí, že souboj nebyl delší.“ Co vám Laincz po zápase řekl? „Pojď na kořalku.“ (rozesměje se) Může vaše porážka pro kariéru něco znamenat? „Nic zásadního. Jako po každém zápase si udělám pár dní pauzu. V ní bych chtěl dodělat náš nový gym. No a pak se do toho zase pustím.“ Proč se vám v zápasech s cizinci tolik nedaří a českou špičku válcujete? „Prostě jsou zatím lepší, jak se mnozí z nás přesvědčili.“ (hořce se usměje) Koncem března jste si užíval první příčky v českém žebříčku, který do té doby vedl Jevgenij Mahteenko, neplánujte post jedničky uhájit i v boji s ním? „V soutěžích GCF Žeňa nebojuje, takže pás v boji s ním obhajovat nebudu. Nabídka na zápas s ním logicky přijde, protože každý chce vědět, kdo má právo na český trůn welterové váhy.“ Jak je na tom české MMA v roce 2013? Cítíte, že se něco změnilo k lepšímu? „Určitě jdeme dopředu. Není to velký skok, ale posouváme se výš krůček po krůčku. Do tělocvičen přichází hodně mladých kluků s bojovným srdcem, kteří chtějí zápasit a kterým můžeme zápasníci jako já, André Reindres, Michal Hamršmíd, kteří jsme začali trénovat, něco předat a zlákat nové adepty do našeho sportu. Myslím si, že taková jména zaručují kvalitu a tím pádem nováčci, kteří přijdou do tělocvičny, mají v nás názorný příklad, že to snad děláme dobře, když jsou za námi vidět výsledky. Pokud nebudeme něco vědět, určitě si necháme poradit od odborníků a třeba si pro poznatky zajedeme k našich sousedům do Polska, kde MMA dělají dobře a slaví ve světě úspěchy.“ Proč jsou Poláci v ultimátních zápasech lepší, než Češi? Vždyť máme podobný naturel, rozumíme si, máme podobnou řeč, společnou historii... „Právě, že v tom jejich naturelu se od nás liší. My jsme ve všem spíš takoví Švejkové, kdežto oni berou všechno vážně. Možná, že někdy až moc a občas to může být i na škodu. Poláci jsou od nepaměti bojovníci a jen tak se nevzdají. Vždyť málokterý národ by proti německým tankům vyjel jen na koních, se šavlí v ruce.“ Čím to je, že pár kilometrů od českých hranic jsou zápasníci MMA na vyšší úrovni? „Poláci jsou víc agresivnější. Musíme si přiznat, že jsme oproti nim o krok pozadu. Když se podíváte na jejich špičkové zápasníky, kteří startují ať v UFC nebo v jejich domácí soutěži KSW, souboje v jejich podání se v poslední době změnily. Když zápasí na zemi, není to už tolik o tom praní. Oni si nalezou do stabilní pozice, kterou mají osvojenou a snaží se z ní i bouchat. Nelezou do technik, které by zakončili hned, ale přes dvě tři se dostanou do té finální, která rozhoduje.“ Proč to neděláme podobně? „Ale my už s tím také začínáme. Trénuji „zem“ u Petra Knížete a Tomáše Machotky, kteří jsou jako kouči MMA výborní a kteří právě spojují boj na zemi s „boucháním“. Samozřejmě to nějakou dobu trvá, než se to naučíme a osvojíme. Ale je tady dost mladých kluků, kteří propadli ultimátním zápasům, zajímají je novinky, ale hlavně, co je podle mého nejdůležitější, jsou ke svému sportu pokorní. Už to nemají tak, že co nejdřív vlezou do klece a tam se jen poštípou. Vědí, že spoustu času musí nejdřív věnovat tréninku a až po čase přijdou v oktagonu výsledky. A to je případ i trenérů, kteří se postupně učí, jak správně trénovat MMA. Třeba takový Marek Lončák udělal velký pokrok v trenérském životě a modelu, který se už co nejvíc podobá komplexnímu tréninku MMA.“ Má tedy „zelenáč“ v MMA zkusit sbírat zkušenosti v zápasech se zahraničními borci, nebo se nejdřív vyzápasit doma s českými zápasníky? „Na to je těžké jednoznačně odpovědět. Proč ale jezdit ven hned prohrávat? V zahraničí zápasí supersouboje jen Michal „Háša“ Hamršmíd, André Reinders nebo Tomáš Kužela. Ostatní se zatím měřit s evropskými zápasníky nemůžou. Na druhou stranu, každá zkušenost je dobrá. Musíme ale nejdřív objíždět mezinárodní kempy, sparovat s evropskými bojovníky, spolupracovat mezi kluby.“ Ale je pravda, že některé kluby o spolupráci nestojí… „Jak kdo. Konkrétně třeba já s Pavelm Bechtoldem nemáme problém jít trénovat kamkoliv. Chceme v Praze vybudovat takové centrum ultimátních zápasů v pražském Lanna gymu, kde postavíme klec a pak už nebude problém trénovat MMA na jednom místě. Nebude už nic bránit tomu, aby české špička přišla i za námi. Myslím si ale, že spolupráce už funguje delší dobu, když ne u trenérů, tak u zápasníků určitě. Snaží se co nejčastěji na trénincích vídat, sparovat, jezdí spolu na soustředění...“ Snažíte se do své kariéry investovat. Například jste absolvoval tréninkový kemp v prestižním American Top teamu. Je to investice dostačující? „V Americe jsem byl jen jednou. Ne, že by to stačilo, ale je to přece jenom finančně náročnější než třeba pobyt a cesta do Polska. Ale nevylučuji, že se za oceán ještě někdy podívám. Ten jeden kemp nebyl pro mou kariéru určitě dostačující. Abych „pobral“ všechny tréninkové metody, mi ten čas strávený v Americe samozřejmě nestačil. Šlo spíš jen o to, podívat se, jak to dělají v jednom z nejlepších klubů na světě. I tak krátký pobyt za oceánem mi dal ale hodně moc. Ať to byly kruhové tréninky, sparingy, různé nácviky technik, boj v postoji nebo na zemi. Šlo o to, vidět to všechno naživo a nabyté zkušenosti a poznatky zúročit v českých podmínkách. I proto jsme založili náš nový klub PriMMAt gym, ve kterém se budeme snažit pracovat, podobně jako to dělají v Americe. Pozveme do tělocvičny naše nejlepší zápasníky a navzájem si předáme zkušenosti a poznatky.“ Není už těch ultimátních klubů v porovnání s počtem bojovníků v Česku hodně? „To bych netvrdil. Tělocvičny jsou pořád plné. My se hlavně budeme snažit, abychom udrželi nastolený standard a pomalu ho vylepšovali. Zkusíme to. Chceme se věnovat komplexní přípravě MMA. Začneme trénovat trochu jinak, než se v Česku do té doby připravovalo. V první řadě pořídíme do gymu oktagon. To si myslím, že je také problém většiny ultimátních klubů. Ty klece prostě v klubech nejsou. A ať chceme, nebo ne, k těm nácvikům jsou potřeba. Nechceme za každou cenu konkurovat renomovaným klubům, ale založili jsme nový gym také proto, abychom ten náš sport v našich skromných podmínkách posunuli někam kupředu.“ Pro internetový portál www.fightnews.cz jste ve videorozhovoru zmínil, že vás při pobytu v American Top Temau překvapilo, jak jejich svěřenci vynikají neskutečnou fyzičkou. S kvalitním kondičním trenérem špičkovou kondici můžu nabrat i v Česku. Činky a posilovací cviky, řečeno s nadsázkou, přece musí být stejné jak v Nuslích, tak na Floridě, ne? „Ultimátní zápas je v Americe o hodně dál a zápasníci už chápou ten hlavní rozdíl, mezi „štípanicí“ v kleci a sportem. A MMA už sportem prostě je. Každý vrcholový sportovec, pokud to třeba není šachista nebo střelec, musí být výborně fyzicky připravený. A u našeho sportu je rozdíl mezi kvalitně připraveným bojovníkem a flákačem vidět mnohonásobně víc. Pokud vám chybí fyzická kondice, MMA hodně bolí. U nás to hodně bojovníků nechápalo, nebo možná ani chápat nechtělo. Nevím, každý si musí sáhnout sám do svědomí, proč to nedělal na sto procent. V současné době se situace zlepšila a začíná se na tom pracovat ve všech gymech, které pochopily, že nabrat fyzickou kondici je v MMA jedna z nejdůležitějších věcí. Kdo to ze zápasníků pochopí, může jako Háša, já s Bechtoldem do dnešních dnů bez problémů pořád na úrovni zápasit, i když už je nám přes třicet. Fyzička musí být pro každého sportovce na prvním místě, pokud chcete jakýkoliv sport brát vážně.“ Pořád jste mi ale nevysvětlil, proč v Americe jsou na tom s fyzickou kondicí lépe než v Česku? „Protože u nás byl model tréninku takový, že si jdu jeden den zaboxovat, další zápasit, zaplavat, zaběhat, některý den do posilovny. Nebyl trénink přizpůsobený komplexnímu MMA a tělesné konstrukci každého jednotlivce. Vždyť každý člověk má přizpůsobené tělo jiné zátěži, jinak to také každý jedinec psychicky vnímá jinak, a jsou i další aspekty, na které se musí brát zřetel. Někdo potřebuje vytrvalostní běhy, někdo zase běhat čtyřstovky, rychlostní tratě. Než jsme to pochopili, trénovali jsme všichni stejně. Dlouho trvalo, než začala spolupráce s trenéry z jiných sportů. V našem klubu třeba pracujeme s bývalým špičkovým atletem Jirkou Mužíkem a musím uznat, že se to na výkonnosti projevuje. Když má být MMA komplexním sportem, tak se také na něj musí komplexně připravovat.“ Musí mít ultimátní zápasník talent, nebo se dá špičkový borec „vydřít“ a stačí, když se bude umět dobře prát? „Asi jako v každém sportu, i v tom našem, hraje talent velkou roli. Stejně jako v jiných sportech ho ale musíte rozvíjet a samozřejmě na sobě dřít. Bez toho to prostě nejde. Ti kluci, kteří pobrali méně talentu, dávají tomu tréninku daleko víc, protože vidí, že tam mají ještě nějaké rezervy. Určitě je tedy dobře, že má bojovník k zápasení talent, ale musí mít i pokoru v tréninku. Ten talent vám vystačí jen do určité chvíle, než zjistíte, že dál už to nejde.“ Kdy poprvé pro veřejnost odhalíte tréninkové „doupě“ PriMMAtů? „Když půjde všechno, jak má, začátkem června můžeme rozjet komplexní sportovní centrum MMA. Dohodli jsme se s Viktorem Petrlíkem, že nám v Lanna Gymu zajistí azyl a vyjde nám ve všem vstříc. Pronajal nám dvě místnosti a tělocvičnu. Ve spodní místnosti budou dva ringy, v prostřední klec a v horní tělocvičně bude dost místa na kruhové tréninky. Všichni si uvědomujeme, že MMA se tlačí přes všechny bojové sporty dopředu. Je ale potřeba, aby lidé z branže nebyli krátkozrací a přidali se k nám. Abychom zapracovali na tom, abychom společnými silami se posunuli někam dál.“ V čem vidíte výhody takového projektu? Na začátek jste zvolili „hvězdnou“ sestavu v čele s vámi, Šolcem, Bechtoldem, Kozmou a budou se přidávat další… „Gym byl založen na kamarádské bázi. Možná že pro někoho takové spojení v dnešní době nefunguje, ale my jsme to na tom kamarádství založili a doufáme, že to bude fungovat. Vím, že nejdeme hrát šachy, že budeme bojovat, ale jsme všichni profesionálové a nikdo z nás nemá problém při tréninku trefit toho druhého. V našem sportu nás není tolik, abychom se skoro všichni neznali. Kdybychom se ohlíželi na to, že „bijeme“ kamaráda, nemohli bychom ten náš sport provozovat.“ (rozesměje se) MILAN ŠVEC Foto: Filip Hanilec a Radek Cihla