NÁZOR Wilder: talent i síla, kterou zatím ukázal jen proti boxerům-koníčkářům!

PRAHA – Jak již bylo avizováno a také očekáváno, je zde komentář Profiboxing.cz k momentálně nejsledovanějšímu americkému talentu těžké váhy Deontayi Wilderovi. Zaslouží si tenhle bijec s bilancí 29-0, 29 knockoutů takovou pozornost a obdiv, nebo je jen nafouknutou bublinou?

Zatím se dá říct, že od obojí tak trochu. Více již ale následující řádky...

DALŠÍ NOVINKY Z RINGU:

Deontayi Wilderovi je momentálně sedmadvacet let, v profiringu se pohybuje už šestým rokem, poté co získal na olympiádě v Pekingu bronzovou medaili v super těžké váze. Olympijské semifinále pro něj byl pouze pětatřicátý amatérský duel, poté zamířil k profíkům. Zde již od začátku prokazuje sílu, agresivitu a talent, jenže.

Jak už jsem napsal v jednom komentáři pod jeho posledním duelem se Sergejem Ljachovičem, jeho výhry nad některými soupeři, především těmi posledními se dají srovnat s tím, jako kdyby fotbalisty Plzně vynášeli jejich fanoušci do nebes za to, že v přípravě nadělili desítku diviznímu soupeři. Wilderovi totiž zatím parádně umetá cestičku jeho stáj Golden Boy Promotions.

Na oko mu sice vybírá neporažené soupeře nebo ty s hodně body v ratingu BoxRec.com tak, aby mu zajistili posun tímto žebříčkem a také jej díky tomu mohli prosadit do ratingů největších organizací světa WBA, WBC, WBO, IBF. Důkazy?

Stačí si vzít jeho poslední pětici jeho soupeřů, protože ty předešlí snad ani nestojí za zmínku, i když v jeho rekordu nalezneme jména jako Kertson Manswell či Owen Beck.

Takže: Damon McCreary vstupoval do duel s Wilderem s působivým rekordem 14-0, jenže před duelem s ním dva roky neboxoval a ani po zápase s ním o něm už další rok nikdo neslyšel. Kelvin Price měl naprosto stejný rekord, ovšem je třeba vzít v potaz, že ještě před několika lety hrál basketbal a na dráhu profesionální boxera se dal až po třicítce.

Jedeme dál. Duel s Matthewem Greerem snad nemůže brát vážně ani Wilderův nejzarytější fanoušek, jelikož ten se boxu věnuje skutečně jako koníček a funguje spíše jako parťák slavnějším jménům v tréninkových kempech a aby se neřeklo, tak si sem tam i zaboxuje. „Bronzový bombarďák" v tomto ohledu fungoval spíše jako pouták na galavečer v Tabasku než aby se jednalo o seriózní zkoušku jeho schopností.

A dostáváme se s Audleymu Harrisonovi, olympijskému šampiónovi ze Sydney, který ale mezi profesionály dostal vždycky v důležitých zápasech na prdel. Opět se jednalo o skvělý tah Wilderovy stáje – Harrison totiž před duelem s ním vyhrál prestižní turnaj Prizefighter, díky čemuž během jediného večera ztrojnásobil svůj bodový zisk. A třetinu těchto bodů do žebříčku následně expresně odevzdal Wilderovi, kterého tak posunul konečně na místa, kde jej chtěli jeho manažeři vidět.

A Ljachovič? Sympaťák, tvrďák a ex-mistr světa narozený v Bělorusku, ale dlouhodobě žijící ve státech. Ideální kombinace pro udělání si většího jména, jenže také jeho de facto De la Hoya a spol. vytáhli tučným šekem z boxerského důchodu. Každopádně si troufám říct, že i pro ně musel být rychlý spád duelu zklamáním a také námětem k diskuzi o síle Wilderova úderu. Ljachovič sice už do soboty prohrál pět duelů, jenže pokud již před limitem, vždy až v závěrech zápasů!

Právě v tento moment je tak ideální příležitost kritická slova na adresu amerického potetovaného obra zase trochu zmírnit. Na pomoc coby argumenty si beru pět slavných jmen posledních dekád těžké váhy – Muhammada Aliho (60. a 70. léta), Mika Tysona (80. léta), Lennoxe Lewise (90. léta) a bratry Kličkovy (současnost).

Co říkají jejich kroky směrem na trůn šampiónů těžké váhy? Že nejrychleji si i s ohledem na tehdejší dobu došel pro titul mistra světa Muhammad Ali (v 20. zápase), Lewis na stejnou metu potřeboval 23 duelů, Vitalij Kličko 25, Tyson 28 a Vladimir Kličko 36. Posledně jmenovaný by k této metě nejspíše došel dříve, jenže jej zbrzdila pro mnohé nečekané porážka s Rossem Purritym v 25. zápase kariéry.

Pokud se na jejich posuny vzhůru podíváme i co se soupeřů týče a případně jejich bodům (a síle jména), které jim pomohly k duelům o tituly světových šampiónů, vychází z tohoto opět nejlépe Ali. Dá se říct, že stejně vymetenou cestičku, jako se nyní připravuje Wilderovi měli Tyson i oba Kličkové a ani Lewis nemusel do určitého momentu (a na jednu výjimku) porážet skutečně těžké soupeře, kteří by byli lépe žebříčkově postavení než on.

Ale právě zde nastává další zlom, další milník, který je třeba si uvědomit. Každý z těchto velikánů své doby musel před titulem mistra světa porazit minimálně jednoho top boxera své doby (jménem či ratingem). Ali se vypořádal mimo jiné s končící legendou Archiem Moorem či britským hrdinou Henrym Cooperem.

Tyson musel porazit syna slavného otce Marvise Fraziera, Lewisovi stál v cestě Mike Weaver či Gary Mason, Kličkům pak Dicky Ryan, Julius Francis (ještě než se stal boxovacím pytlem slavných) či Axel Schulz. Co z toho vyplývá pro Wildera a jeho promotéry?

To, po čem volají odborníci či fanoušci: dost bylo plácaček pro umělecký dojem, postavte tenhle údajný supertalent proti někomu pořádnému! A pokud se potvrdí slova jeho manažerů, že Wildera čeká lepší z dvojice Chris Arreola – Seth Mitchell, boxerský svět dostane to, po čem volá. Při vší úctě k Mitchellovi, který je mi lidsky velmi sympatický, favoritem pro mě je Arreola.

Pokud nebude zápas předem nějak nalajnován, případně nebude mít tenhle bombarďák z LA zdravotní problémy, nestane se prostě něco nepředvídatelného, Mitchella čeká drsné setkání s realitou! Navíc dle posledních zpráv z Kalifornie, vypadá Arreola v tréninku skvěle, o čemž svědčí fotografie z jeho kempu na kterých byste jen stěží hledali toho obtloustlého milovníka rychlého občerstvení.

Takže, jestliže se naplní předpoklady, může být drsňák a pohodář Arreola tím, kdo určí další vývoj americké těžké váhy. V případě, že by porazil Mitchella i Wildera, katapultuje sám sebe k výšinám a de facto k dalšímu duelu o titul mistra světa, pokud porazí Mitchella a řádně potrápí Wildera, alespoň oddělí definitivně zrno od plev.

[…]