NÁZOR Proč WBC tak otálí s odebráním titulu Vitaliji Kličkovi?

PRAHA – Ačkoliv je mi jasné, že se mi mezi příznivci ukrajinských obrů po následujících řádcích příliš pochopení (opět) nedostane, přesto mi to nedá. Poslední dva roky intenzivního sledování krásného sportu jménem box stále více přemýšlím, v čem tkví kouzlo ukrajinských bratří Vladimira a Vitalije Kličkových...

DALŠÍ NOVINKY Z RINGU:

O jejich sportovních kvalitách netřeba pochybovat. Pokud hledáte synonymum pro spojení „Profesionální sportovec" a dáte za příklad Kličky, neprohloupíte. Jejich píle, důraz na detail, talent, to vše je nezpochybnitelné a zaslouží obdiv! Jenže každý rub má i svůj líc a u ukrajinských bratří tomu není jinak...

Díky síle svého jména a pozice vládců nejsledovanější boxerské divize – těžké váhy – si občas jejich manažer Bernd Bönte dělá v zákulisí doslova, co chce. A právě zde začíná moje „myšlenkové pátrání". Proč mají sakra Kličkové takovou moc za oponou boxerského světa?

Starší ze sourozenců – Vitalij – nestál v ringu už bez jednoho dne a měsíce rok, přesto se nikde ani čárkou nedočtete, že by snad měl přijít o svůj pás WBC, nebo by na něj alespoň tato druhá nejstarší boxerská organizace světa vyvinula tlak ve stylu: Vy dva se utkáte o prozatímní pás, pokud se s vámi do půl roku Vitalij nestřetne, bude váš titul regulérním! Ne, nic takového...

Přitom pravidla všech federací se v souhrnu v jednom bodě nekompromisně shodují – šampión musí titul po jeho zisku obhajovat minimálně jednou a to proti povinnému vyzývateli (většinou jedničce organizace) v následujících dvanácti měsících!

Kanaďan Bermane Stiverne si tuto pozici vybojoval koncem dubna, když porazil Chrise Arreolu. Kličko následně prohlásil, že má zájem se s ním utkat, jenže od této doby se událo pouze to, že se již dvakrát posunul termín dražby a vůdce třetí nejsilnější politické strany na Ukrajině na začátku července prohlásil, že se do dvou týdnů rozhodne, co dále s kariérou. Že ani nyní - pět týdnů poté - se fanoušci ničeho podobného nedočkali, asi není třeba dodávat.

Ano, jako dlouholetý šampión, druhý nejdéle sloužící v těžké váze této federace, má pochopitelně nárok na nějaké ty výhody, to nezpochybňuji, na druhou stranu, čeho je moc, toho je příliš. A překvapivé je to především proto, že nejen WBC není tak benevolentní také v případě jiných.

André Ward obhajoval své pásy (mimo jiné i ten WBC) proti Chadu Dawsonovi, špičkovému to soupeři (v té době jedničce polotěžké váhy), přesto mu jej José Sulejman odebral. Pokud by nedošlo na dohodu Floyda Mayweathera se Saulem Alvarezem, přišel by o svůj titul této organizace také nejbohatší boxer planety a jeho největší globální hvězda současnosti! A to přesto, že jeho posledními rivaly byli mimo jiné Roberto Guerrero, Miguel Cotto (boxovalo se jen o pás Portoričana), Victor Ortiz a další hvězdy.

Proč je mexický šéf WBC tak přísný na boxery, jejichž světová jména jsou při vší úctě ke Kličkům trochu někde jinde?! Je si třeba totiž uvědomit také to, že Vladimir s Vitalijem jsou především evropské hvězdy, které jezdí do Ameriky leda tak na dovolenou a užívat si anonymity, která se jim na starém kontinentu nedostává. Ještě málo? Tak vězte, že i když stál Vladimir v ringu za poslední rok třikrát, vydělal o patnáct milionů dolarů méně než Mayweather jediným soubojem s Guerrerem.

Přesto se dostává ukrajinským sourozencům privilegií, o kterých si americké hvězdy mohou nechat jen zdát, jako kdyby jim snad federace chtěly kompenzovat nezájem bohatého zaoceánského trhu. Je tu totiž ještě jeden faktor: Vladimir je jediným absolutním vládcem napříč všemi vahami, jediným šampiónem od lehké váhy výše, který má v držení tři a více titulů top organizací!

Na toto ostatně navazují i ratingy WBO, WBA, WBC a IBF. Ty se nesestavují jen na základě boxerských kvalit jednotlivých boxerů, ale také dle toho, který manažer má jaký vliv. Pokud by šlo čistě o sportovní stránku věci, těžko bychom právě v těžké váze našli v žebříčcích bijce jmen Jovo Pudar, Mark de Mori či Franklin Lawrence (to jsou jen ty nejkřiklavější případy).

Vždyť prvně jmenovaný – dvaačtyřicetiletý Chorvat - za celou kariéru neporazil nikoho, kdo by byl v ratingu BoxRec.com alespoň do 80. místa na světě a jedinou zásluhou budiž, že vydržel v ringu všechna vypsaná kola Samuelu Peterovi v jeho nejlepších letech. Jenže to se bavíme o době zpřed devíti lety! Mark de Mori či Franklin Lawrence? Darmo mluvit, ostatně to, že ani BoxRec.com není všemocný dokazuje právě Lawrence, který se svým rekordem figuroval dlouho v elitní desítce žebříčku a byl de facto americkou jedničkou!

Mimochodem díky roztříštěnosti federací po roce 1962, kdy kvůli – jak jinak než prachům – zanikla původní „Americká národní organizace" (NBA), ze které se vyklubala WBA, WBC a později i WBO a IBF, mohou fanoušci nadávat na nudné zápasy především v supertíze. Více organizací, více možností pro výběr soupeřů pro šampióny, kteří si mohou protivníky vybírat z elitní patnáctky federace, které vládnou.

Tyto faktory a to, že je Vladimir multišampiónem, takže musí postupně plnit povinnosti všech, mu například daly možnost před dlouho deklarovaným duelem s Alexanderem Povětkinem dostat do ringu italského Němce Franceska Pianetu. Nic proti tomuto sympaťákovi ze stáje SES Boxing, ostudu si rozhodně neudělal, Povětkinových kvalit by ale papírově dosahovat neměl, přesto byl pro Klička v tu danou chvíli finančně zajímavější než „Ruský Vítěz".

Důvod? Povětkin je díky své povaze, kdy je nejradši v klidu schován v Rusku a jeho mediální aktivita je téměř nulová, pro evropský trh i přes své kvality a úspěchy v amatérském ringu nezajímavý a RTL více vydělala na souboji Klička právě s Pianetou, který je v Německu nesmírně populární. Navíc za ním stojí zajímavý životní příběh s překonanou rakovinou varlat.

[…]