Muhammad Ali vs Joe Frazier I.

Přesně 13 300 dnů uplyne 6. srpna tohoto roku od největšího boxerského klání minulého století. Řada fanoušků bude s tímto názorem jistě polemizovat, někdo určitě označí jiné duely za významnější a někteří z vás třeba nemají v příliš velké oblibě některého z dvou hlavních aktérů tohoto boje. To ale nic nezmění na skutečnosti, že nejen v historii boxu, ale i sportu jako takového, byl tento zápas jednou z největších událostí všech dob. Atmosféru, která před tímto zápasem vygradovala, se pokusím zachytit v těchto řádcích mj. i několika vlastními prožitky.

Jako dítě školou povinné jsem se o box zajímal se skupinou mých vrstevníků již na základní škole. Kusé zprávy které z profesionálního boxu občas prosvitly (situace byla obdobná jako dnes) jsme hltali s obrovským zájmem. Vystřižené novinové články, fotografie a občasné profily boxerů v časopise Stadion jsme si kolektivně prohlíželi ve chvílích věnovaných tzv. „hraní si před domem“. Všechny doposud shromážděné informace jednoznačně přebila absolutní pecka: za pár týdnů bude boxovat Frazier s Alim!!! Po několik následujících dnů se veškeré diskuse točily jenom kolem těchto boxerů a jejich blížícího se boje. V již zmíněném Stadionu byly otisknuty jejich barevné fotografie a zveřejněny proporce obou boxerů. Pochopitelně že ještě tentýž den jsme si vzájemně přeměřovali bicepsy, stehenní svaly, pěstičky i (někdy mírně vpadlé) hrudní koše krejčovským metrem. V té době jsme již byli také rozděleni na dva nesmiřitelné tábory Frazierovců a Aliho příznivců. Přiznám se, že jsem patřil do skupiny fanoušků „Kuřáka Joea“ Fraziera. Když po zápase vyšlo Rudé právo (deník, který vydávala KSČ v nákladu cca 2 mil. ks !!!) a takřka celou zadní stranu věnovalo tomuto zápasu, nechce se tomu dnes ani věřit. Ještě mnoho let poté jsem si schovával výtisk tohoto komentáře ve svých cennostech z dětství. Těžko mě tehdy mohlo napadnout, že po téměř pětatřiceti letech by se mi mohl hodit při psaní tohoto článku.

Nepředbíhejme však a vraťme se k zápasu století. 5. března, tedy tři dny před zápasem, prohlásili oba soupeři zhruba toto: „Ještě nikdy v historii této planety se nestalo nic tak velkého“ sdělil světu ve svém velkohubém stylu Ali a Frazier dodal: „Nejpozději v 10 kole ukončím vodopád těch jeho šaškovských keců“. Před zápasem padlo ještě mnoho takovýchto prohlášení a některá z nich mohla být i žalovatelná. Na to ale ani jeden z boxerů určitě neměl čas. Tvrdá příprava před zápasem byla důležitější. Nikdy v historii boxu se proti sobě v těžké váze nepostavili dva neporažení boxeři na takovém vrcholu svých sil, oba dva černoši a přitom oba tak rozdílní jak ve svém stylu, tak ve vystupování. Ali byl showman který na sebe upozorňoval takřka vším co dělal. Byla to nefalšovaná superhvězda. Frazier byl naproti tomu klidný, pokorný a pracovitý muž uznávaný všemi ve svém okolí i mimo něj. Byl bezmála takový dříč jako kdysi sám velký Joe Louis. Žádné velké mediální diskuse se ho příliš nedotýkaly. On nebyl tou superhvězdou jako jeho soupeř. Byl to bojovník v tom nejčistším slova smyslu. Při některých verbálních atacích Aliho bylo evidentní, že se cítí zaskočený. Neuměl tak rychle a dobře mluvit jako Ali, ale byl to bojovník obrovského boxerského srdce. Je bez diskusí, že oba měli nesporné právo bojovat o největší titul v historii boxu. Ali měřil 191 cm, Frazier byl oproti tomu poměrně malý - 182 cm. Ali využíval při boji celý ring, zatímco Frazier se snažil boxovat z jednoho místa jak jen to bylo trochu možné. Ali chtěl bojovat v určité vzdálenosti od soupeře, Frazier se zase neustále tlačil k protivníkově tělu. Frazier chtěl zranit soupeře každým svým úderem Muhammad Ali si naproti tomu vybral několik míst a ty zasypával ostrými a přesnými kombinacemi. Ali chtěl diktovat rychlost a tempo boje zatímco Joe vytvářel neustálý tlak. Ano, tak byli oba boxeři odlišní. I to byl jeden z důvodů proč bylo možno tento zápas označit za boj století.

Skoro čtyři roky před tímto bojem byl Alimu odebrán mistrovský pás pro odmítnutí nastoupit do armády Spojených států a jít bojovat do Vietnamu. Jeho bilance před zápasem byla 31-0-0. Joe Frazier měl bilanci neméně skvělou a to 26-0-0. Oba dva se střetli s několika stejnými soupeři (Chuvalo, Quarry, Bonavena). 16. února 1970, Frazier porazil šampióna WBA Jimmyho Ellise v pěti kolech TKO čímž dal všem jasně na srozuměnou, že právě on je tím boxerem, který se chce ucházet o titul nesporného mistra světa. Byť jím již „papírově“ byl tak velmi dobře věděl, že na listině jeho poražených soupeřů mu chybí jedno a to nejdůležitější jméno – Muhammad Ali. Ten v té době usiloval o návrat do ringu, který mu umožnilo vrácení boxerské licence ve státě Georgia (pak rychle následovaly další). Po 43 měsících nucené přestávky Ali 26. října 1970 poráží Jerryho Quarryho ve 3. kole TKO a vrací se tak do hry o titul nesporného šampióna těžké váhy. V této době se již rýsuje zápas s Joe Frazierem, oba dva porážejí ještě své další soupeře Ali Oscara Bonavenu v 15 kole TKO a Frazier Boba Fostera v druhém kole KO. Teď již mohlo vše začít.

V prosinci1970 se Frazier i Ali zavázali k vzájemnému zápasu o nesporného mistra těžké váhy. Boj byl naplánován na 8. března 1971 do Madison Square Garden a byla mu oficiálně přilepena nálepka „Boj století“.Frazierovo jméno bylo na plakátech uvedeno jako první v pořadí, neboť Joe byl v té době oficiálním mistrem světa a Ali pouze vyzývatelem. Oba dva hlavní protagonisté měli zaručeno tehdy neuvěřitelných 2.5 miliónu dolarů. Původní návrh sice zněl na 1,5 miliónu plus procenta z celkového zisku, ale oba zvolili tuto jistotu. V té době ještě ani jeden z nich netušil o jaký gigantický souboj vlastně půjde a jak se tento zápas nesmazatelně zapíše do historie boxu. Po podpisu smlouvy Ali vstal a prohlásil směrem k Frazierovi: „Hej! Joe! Dostali nás levně“. Za celou svou kariéru možná neřekl pravdivější slova. Kdyby totiž podepsali smlouvu s možností podílu na zisku, každý by dostal cca 6 miliónů dolarů ...

[…]