LENNOX LEWIS - Mazánek s maminkou v ringu

Ve spolupráci s firmou Hayashi přínášíme další rozsáhlý článek o boxerských legendách. Tentokráte se podíváme gentlemana Lennoxe Lewise. Tento článek v kompletní verzi si můžete přečíst v knize Zabijáci a gentlemani, kterou si můžete nyní koupit za akční cenu 290 Kč. V knize mimo jiné naleznete spoustu statistických údajů srovnaných do tabulek, mnoho velkoformátových fotek a samozřejmě příběhy největších boxerů všech dob jako byli a jsou Mike Tyson, Muhammad Ali, George Foreman, Evander Holyfield, Max Schmeling, Joe Louis, bratři Kličkové, Teofilo Stevenson a Felix Savon.

Našim čtenářům postupně přineseme všechny příběhy z této knihy, ale pokud jste boxerský fanoušek tato kniha je pro vás téměř povinností a tištěná verze má stále své neodolatelné kouzlo. Knihu si můžete koupit zde.

Vždy platil za gentlemana ringu. Nechvástal se, nebyl velkohubý. Snad právě proto dokázal v ringu spolehlivě vyhodnotit situaci jako předem naprogramovaný computer. V civilu příjemný, hovorný, milý, ale v ringu dokázal přivodit zkázu. Přesto mu vyčítali, že před zápasy nepoužíval slovník temných hospod poslední kategorie.

Neměl v sobě instinkt zabijáka. Mentalitu rváče. Nikoho nechtěl v ringu mrzačit, zarážet nos do hlavy. Nepřitahoval skandály, nechodil na společenské večírky. Lennox Lewis se chová jako pravý konzervativní Angličan. Zajímá ho historie a válka v Iráku. Miluje šachy. Pomáhaly mu v ringu přemýšlet o jeden tah dopředu. Vždyť jsou podle slov bývalého ruského velmistra Anatolije Karpova „gymnastikou rozumu“. Na jeho boje spolu s ním cestovaly tisíce fanoušků. Zanechal svou stopu v historii boxu. Po sto letech se stal teprve druhým Britem, který získal titul mistra světa v těžké váze. „Dej si to vzít,“ radila jí Doris. „Vždyť ani pořádně nevíš, co to je za chlápka.“ Violet seděla v kuchyni malého bytu v East Endu na dřevěné stoličce a měla hlavu v dlaních. Nechtěla zabít zažehnutý život. Carlton byl sice divný chlap, neměl k ráně daleko, ale ji nikdy nezajímali rozteklí nádivové s nažehlenou košilí. Milovala ho a za půl roku mu porodila dítě. V porodnici se doktor usmíval. Violet sotva popadala dech, ale zářila štěstím.

Lennox, nebo Lummox? „Máte pořádný kus chlapa. Je to učiněný Lennox,“ prohlásil a Violet tak chlapce, který měřil 55 centimetrů a vážil přes pět kilogramů, pojmenovala. Kdyby nebyl později slavný, sotva by někoho zajímalo jeho podivné jméno. Novináři pátrali, ale nepřišli na to, co vlastně to jméno znamená. Možná se doktor přeřekl a Violet v rozrušení špatně slyšela. Třeba řekl Lummox, v anglickém překladu hromotluk. Na svět přišel v londýnském East Endu nedaleko fotbalového stadionu West Hamu. Narodil se jamajským rodičům. Otec Carlton Brooks byl již tehdy ženatý. Se ženou, která mu porodila dítě, dlouho společně nežil a Lennox svého biologického otce téměř nepoznal. Matka Violet pracovala jako zdravotní sestra a neúplná rodina si těžko vydělávala na živobytí. Později se jí naskytla šance pracovat v jedné továrně na šicí stroje. Jenže až v Kanadě, ve městě Kitcheneru. Společně odletěli přes oceán. Práce se jí líbila, ale nestíhala zaměstnání a péči o syna. Lennox zlobil, vyžadoval pozornost. Matka byla zoufalá a po roce ho poslala zpátky do Londýna k tetičce. Zůstala sama a doma často večer brečela. Stýskalo se jí.

Z Lennoxe se stalo dítě ulice, nenáviděl svět, protože vedle sebe neměl mámu. Vyrůstalo z něj problematické dítě, vyloučili ho ze základní školy, začal střídat internáty pro nezvládnutelné děti. V jednom z nich ředitel postavil v tělocvičně ring a brzy poznal, že má před sebou dítě s nastřádanou energií. Kluka, který je naštvaný na celý svět, protože nezná tátu a nemá mámu. „Řekl jsem mu, ať si navlékne boxerské rukavice a mlátí do mě. Chtěl jsem, aby ze sebe dostal tu nahromaděnou agresi,“ vzpomíná ředitel. Věděl, že takhle nemůže dál žít. Potřeboval mámu. Ve dvanácti letech si sedl do letadla a v provincii Ontario se sešel se svou mámou. Ve městě Kitcheneru bylo pomalu víc Němců než Kanaďanů. „Mami, mám ve škole zdravit Guten Tag?“ ptal se s úsměvem. Byl rád, že je zase s ní, ale těžký život si s sebou nesl jako ranec na zádech. Máma byla šťastná. „Chtěla jsem mít Lennoxe každý den u sebe a vychovávat ho. Chtěla jsem, aby byl zdvořilý, respektoval názory ostatních, nelhal a oblékal se do pořádných šatů. Nechtěla jsem mít doma darebáka, surovce, hulváta, ale mladého muže s vybraným chováním. Když ale zůstal v Londýně sám, neměl to lehké a užil si svoje.“ „Nenarodil jsem se sice v ghettu jako řada boxerů, ale prožil jsem si své horší časy. Matka mi je potom pomáhala překlenout,“ říká. V Kitcheneru také začal boxovat za místní policejní klub. V sedmnácti letech dokonce sparoval s klukem s podmračeným výrazem ve tváři a nenávistnýma, temnýma očima. Ten kluk se jmenoval Mike Tyson. Lennox měl dlouhé ruce a postavu římského gladiátora. Uměl hrát basketbal, americký fotbal, měl pohybový talent na všechno, ale box miloval. „Spojuje v sobě všechny sporty. Sílu, rychlost, chytrost, dovednost,“ říkal. V amatérském ringu neměl soupeře. V roce 1983 se stal juniorským mistrem světa. Na olympiádě v Los Angeles o rok později skončil ve čtvrtfinále, když problematicky podlehl Tyrellu Biggsovi. Toužil po olympijské medaili, ale lidé se divili, proč neutekl k profesionálům. V olympijském Soulu se mu v roce 1988 splnil sen a zářil jako žárovka pětistovka. Ve finále porazil Riddicka Bowea, kterého hákem poslal k zemi. Bowe dokázal na osm vstát, zatřepal rukama a ukázal rozhodčímu, že je připraven k boji. Ten ale předčasně zápas ukončil. Bowe se vztekal a Lewis skákal radostí. Olympijské zlato získal pro Kanadu, ale vrátil se domů do Londýna. „V Kanadě jsem prožil kus života, ale patřím Anglii. Tam jsem se narodil a vyrůstal. Vím, kudy se jde z Baker Street k Toweru a z Trafalgar Square do Soho,“ prohlásil po boji.

Kravata Benu Johnsonovi Po roce stanul v profesionálním ringu. Ve slavné londýnské Royal Albert Hall ve druhém kole knockoutoval Ala Malcolma. Jeho hák dopadl na soupeřovu tvář jako kladivo. Debut se podařil, ale Lennox zůstal klidný, nepouštěl do světa chvástavá slova, nevyhrožoval. V „gymu“, kde se připravoval, visel slogan: Lepší je mít méně hromů v ústech a více blesků v rukou. Tím se řídil. Porážel další soupeře, ale získal si pověst gentlemana a manažeři se obávali: Tenhle boxer nebude dobrým zbožím na prodej. „Hraju fér hru,“ tvrdil a jeho trenér Emanuel Steward v Atlantic City jednou vyprávěl: „Lennox je možná až příliš slušný, přemýšlivý. Nemá mentalitu bezohledného zabijáka. Hodně hodin tráví u šachovnice. Je v něm hodně tradičního britského konzervatismu.“ Lewis skutečně není tím žádaným zbožím na boxerském profesionálním trhu, přestože stále vyhrává. Neumí ale vstupovat do rolí, které mu nesedí. Má milou tvář, nedoprovází ho pověst násilníka. Nekřičí sprostě. Novináři jsou z něj nešťastní a Lennox jim tedy odvypráví historku z olympiády v Los Angeles. S kanadským sprinterem Benem Johnsonem si tam zaměnili identifikační kartičky. „Vzal na mě hůl a chtěl mě udeřit, ale nebyl tak rychlý. Nasadil jsem mu kravatu, strhl ho na zem a škrtil ho.“ „Omluv se,“ sykl na Johnsona. Ten mlčel a snažil se vyprostit ze sevření dlouhých Lennoxových paží, které se stahovaly jako hroznýš. Johnson ztrácel dech. „Omluv se,“ opakoval Lennnox. Ze staženého hrdla vyšlo tiché sorry a smrtící stisk povolil.

Podivná remíza s Holyfieldem Na cestě k titulu světového šampiona zničil za 95 sekund Poláka Golotu. McCallovi odvedl jedinou porážku v kariéře a v březnu roku 1999 stál před Evanderem Holyfi eldem v boji o tři sjednocené tituly mistra světa v těžké váze. V předvečer zápasu se v newyorském hotelu Plaza rozpoutala vášnivá diskuse bývalých boxerů, manažerů a televizních komentátorů. K jednotnému názoru nedošli, ale shodli se alespoň na diplomatickém prohlášení. „Do Madison Square Garden vstoupí dva šampioni. Vítězně z duelu vyjde jenom jeden.“ Mýlili se. Utkání o tři tituly skončilo něčím nevídaným – remízou. V hledišti Madison Square Garden dvacet tisíc diváků povstalo a bučením dalo najevo nesouhlas s výsledkem. Utkání nebylo žádnou kovbojskou přestřelkou, spíš taktickým bojem, ale Lewis měl váhovou převahu 14 kilogramů. Podle expertů měl vyhrát 117:111, jenže platil výrok rozhodčích. Lewisův vítězný tanec v ringu byl zbytečný. Jakmile uslyšel výrok rozhodčích, vztekle máchl rukou a rychle zamířil do šatny. „Rozhodčí mě sprostě okradli, celý svět to viděl. Holyfield by se měl zachovat jako muž a přiznat svou porážku!“ To ovšem Holyfield, který inkasoval dvacet milionů dolarů, jednoznačně odmítl: „Byla to remíza. Kdyby mě Lennox knockoutoval, bylo by to jasné, ale takhle je to věc názoru. Střetli se dva vyrovnaní boxeři a nerozhodný výsledek je vyjádřením poměru jejich sil.“ „Především prohrál box,“ vzkázal médiím Lewisův trenér Emanuel Steward. Britský deník Daily Mirror napsal, že „utkání bylo jednou z nejsmutnějších kapitol sportovní historie“. K zápasu se vyjádřil i newyorský starosta Rudolph Giuliani: „Příliš nepochybuji o tom, že došlo k nějakému podvodu.“ V hledišti Madison Square Garden seděl i bývalý šampion WBC Frank Bruno. V rukou mačkal koženou čepici a tvářil se otráveně. Po utkání ho obklopili novináři. „Tady ani tak nejde o box, ale o špinavou politiku a hodně peněz. Vždyť lístek stál patnáct set dolarů. Tak si to spočítejte.“ „Myslíte si, že utkání bylo předem domluveno?“ zeptal se reportér Washington Post. „To jste řekl vy,“ odvětil Bruno a vzápětí dodal: „Lidé už jsou unaveni věčným bojem o tři různé tituly. Chtěli by, aby byl jeden jasný mistr světa. Bylo by to jednodušší a fandové boxu by tomu lépe rozuměli.“ Bruno se zvedl a pomalým krokem odešel směrem k Central Parku. Potkal starého přítele Rogera Millse, bývalého rozhodčího boxu.

„Tak co, Franku, co se to děje s boxem? Lewis přece jasně vyhrál, v posledních kolech měl výraznou převahu.“ Bruno Rogera poklepal po rameni. „Režiséři stále točí další pokračování úspěšných filmů. V boxu jsou módní rematche, odvetné zápasy. Uvidíš, že se oba borci brzy střetnou znovu, stejně jako se před dvěma lety utkali v Las Vegas Tyson s Holyfi eldem. Don King to zařídí. Tomu nejde o box, ale o prachy.“ Rematch se boxoval už v listopadu téhož roku v Tomas and Mack Centru v Las Vegas. Zápas dlouho nebyl vyprodaný, březnová ostudná remíza se odrazila i na nízkých příjmech sázkových kanceláří. Nad profesionálním boxem se vznášel stín. „Jsi jenom dvojka,“ vzkázal Holyfield Lewisovi nadutě. Lewis se divil jeho tónu. Takhle Evander nikdy nemluvil. „Jestli si tohle myslíš, tak jsi blázen,“ odvětil klidně. Lewisův trenér Emanuel Steward přitvrdil: „Na světě není jediný boxer, který by Lennoxovi při jeho současné formě vydržel v ringu šest kol!“ Potom se zarazil. „Snad si s sebou nevezme do ringu šachovnici a bude nekompromisní.“ Od prvního kola bylo znát, že ani jeden ze soupeřů příliš nespěchá. Dokonale se znali. Lewis si ale občas dovolil nosit ruce podél těla. V závěrečných kolech stupňoval tlak. Tentokrát se k němu rozhodčí přiklonili všemi hlasy. Holyfield přijal porážku bez velkých emocí. „Tenhle zápas byl remíze daleko blíž než ten březnový v New Yorku,“ poznamenal. „Myslel jsem, že to bude snadnější,“ přiznal potom Lewis, za kterým přijelo do Las Vegas šest tisíc nadšených fanoušků. Novináři nečekali, že by Lewis řekl něco výjimečného. Nemá slovník Tysona. Lennox ale na tiskové konferenci překvapil. „Jsem ten nejšpatnější muž na této planetě,“ pronesl pisklavým hlasem, kterým napodoboval Tysona a nahlas se rozesmál. Zápas se neobešel bez zákulisního skandálu. Boxerská organizace IBF odmítla předat Lewisovi svůj mistrovský pás. Údajně kvůli obvinění svého šéfa Boba Leeho, že za úplatky předělával boxerské žebříčky. Zvednout nad hlavu mohl Lewis jenom dva – WBA a WBC.

Já nejsem teplouš! Lennox Lewis byl stále populárnější. Na konci roku 1999 ho televizní stanice BBC vyhlásila Osobností roku. Studoval fi lozofi i na univerzitě v Oxfordu. V londýnské čtvrti Hackney nechal postavit školu pro děti z neúplných rodin. Jako by si vzpomněl na své mládí, kdy se pohyboval po ústavech pro konfliktní děti. Lidem se líbila jeho jemná tvář a gentlemanské jednání. Rok a pět měsíců neboxoval. Musel však obhajovat tituly a jeho příštím soupeřem měl být Američan asijského původu Hasim Rahman. Muž, který každou noc usínal s koránem na nočním stolku. Boxerský svět se před utkáním v jihoafrickém Brakpanu ptal: Kdo je to Hasim Rahman? Ve vyprodané Carnival City Hall byl Lennox Lewis jasným favoritem. Měl převahu, dovolil si v ringu nosit svěšené paže. Rahman jakýmsi zvířecím reflexem vycítil, že právě tohle může být jeho šance. Prchavá chvíle, ve které může rozhodnout celý zápas. „Všechny síly jsem vložil do toho jediného úderu a modlil se, abych se trefil přesně na bradu. Tu má Lewis skleněnou. A Alláh moji prosbu vyslyšel,“ říkal Rahman. Lewis padl jako podťatý a nemohl vstát. Svět se s ním zatočil a viděl rozmazaně. Rahman křičel: „Ne, žádný zápas Lewis – Tyson nebude. Teď jsem tady já!“ Lewis vstával pomalu, zamířil do středu ringu a klopýtl, jako kdyby šel z nočního baru. „Pořád nemohu uvěřit tomu, co se stalo. Ten úder jsem vůbec nepostřehl,“ říkal tiše. Svět profi ringu nevěřil, že by se něco podobného mohlo stát. Nebesa spadla na zem. Odborníci hovořili o tom, že prohra Lewise s Rahmanem je vůbec největší překvapení v historii profi boxu. Bylo to něco podobného, jako když Douglas porazil v Tokiu v roce 1991 Tysona. S tímto zápasem měl také ten jihoafrický jednu společnou souvislost. Chvilkovou nepozornost, kterou favorit vzápětí „odchrápal“. Také přístup obou boxerů k zápasu byl zcela jiný. Pro Rahmana to bylo nejprestižnější utkání v kariéře. V Jihoafrické republice trénuje, zná místní prostředí. Obyvatele Johannesburgu si získal na svou stranu návštěvou AIDS Centra, kde hovořil s nemocnými. Pravidelně se chodil modlit do místní mešity. Přístup Lennoxe Lewise byl přístupem předem korunovaného krále, který o svém vítězství nepochybuje. V Hollywoodu natáčel ještě dva týdny před zápasem fi lm Dannyho parťáci, kde si zahrál po boku slavné Julie Robertsové. Ve filmu se objevil i s Bradem Pittem. To byly pro sebevědomého Lewise priority. Rahman byl v posledních týdnech jeho života před utkáním jen obtížným komparsistou. Do Jihoafrické republiky přiletěl pouze jedenáct dnů před bojem. Nebyl aklimatizován na nadmořskou výšku 1600 metrů. Za otřeseným Lewisem přišel po zápase Nelson Mandela a objal ho: „Byla to náhoda. Příště vyhraješ.“ Rahmana přijal starosta Baltimoru Martin O´Malley, slavilo se v barech. Ve městě se takové oslavy konaly pouze jednou. Když fotbalisté Baltimore Ravens vyhráli slavný Super Bowle. Porážkou Lewise ale Rahman nejvíce zamotal hlavu promotérům, kteří plánovali souboj gigantů o 100 milionů dolarů mezi Lewisem a Tysonem. Lewisův manažer Frank Malloney ale prohlásil jasně: „Prioritou je rematch! Rahman sice zvítězil, ale nedá se s ním tak luxusně obchodovat.“ Soupeři se potkali za půl roku v Madalay Bay hotelu v Las Vegas. A první úder na tiskové konferenci přenášené televizí zasadil Rahman. Ten pokorný muslim a služebník Alláhův na Lewise vykřikl: „Jsi teplouš!“ To Lewise ohromilo. „Proč jsi to řekl? Já jsem muž. Přiveď mi tvoji sestru a uvidíš. Tedy ona uvidí,“ štěkl. Rahman chtěl soupeře rozhodit, vyvést z koncentrace, ale to se mu nepodařilo. Lewis byl naopak víc soustředěný. Chtěl nenáviděného soupeře co nejdříve sestřelit. Podařilo se mu to hned na začátku čtvrtého kola. Rahman zůstal ležet a z ringu byl odvezen rovnou do nemocnice. „Už předtím jsem říkal, že jsem mu ty pásy jenom půjčil. Užil si svou chvilku slávy a musel je vrátit,“ zářil Lewis a večer si přečetl telegram od Nelsona Mandely. „Pamatuješ, co jsem ti říkal? V dubnu to byla náhoda. Jsi lepší boxer. I člověk!“

Jediný člověk, kterého se bojím „Chci se utkat s nejlepšími boxery této planety,“ nechá se slyšet. V cestě mu stojí Mike Tyson, s nímž jako kluk v Kanadě sparoval. Někde uvnitř ale cítí, že se kariéra krátí. Po celou dobu vedle něj stojí matka Violet. Vidí na ní, jak trpí, když dostane úder. Rád o ní vypráví. O její moudrosti, laskavosti, ale i přísnosti. A také o tom, co dovede jenom matka. Obětovat svůj život synovi. Když na konci listopadu 1999 porazil Evandera Holyfielda, byla Violet první gratulantkou. Když se připravuje na největší boxerské zápasy své kariéry, trvá na tom, aby byla matka nablízku. „Pokaždé to tak je. Kdyby matka nebyla se mnou, nebyl by můj trénink tak efektivní. Vaří mi, pere prádlo a stará se vlastně o všechny chlapce z mého týmu. O maséry, trenéry, kondiční trenéry. Na všechny kolem mne dohlíží. Každý, kdo ji pozná, tak ví, že jenom ona je boss!“ „Ano, jsem ráda, že mohu s Lennoxem být a pomáhat i jeho přátelům. Opustila jsem svůj domov v Kanadě a dvojici maltézských pinčů, abych mohla být u toho, jak kráčí za svými největšími životními sny. Je to můj syn a potřebuje moji pomoc. To nikdo jiný nemůže udělat. Jenom matka.“ Paní Violet vládne také v kuchyni. Mohli by chodit do nejlepších restaurací, ale raději zůstanou v domácím prostředí. „Máma je nejlepší kuchař na světě. Během svých nejtvrdších tréninků nerad chodím do restaurací, protože jídlo od mámy je nenahraditelné. Mohu mít skvělou obranu jako Maginotovu linii, ale přece jenom jsem boxer a dostanu spoustu úderů na spodek, na žaludek. Nechci, aby mi bylo špatně po úderu a špatném jídle. Máma ví nejlépe, jaká jsou moje oblíbená koření, zná všechny ingredience. Do vaření vkládá svou lásku a jenom občas mi vynadá, když sním příliš mnoho mastných hranolků.“ „Nejraději Lennoxovi připravuji ryby nebo lehké kuřecí maso. K tomu horu těstovin a zeleninových salátů. Dovedete si představit, kolik toho i se svými kamarády sní? Stále jsem zaměstnaná, zaneprázdněná, ale zároveň – šťastná.“

„Před mámou cítím nefalšovaný respekt. Stále mě drží, abych zůstal stát nohama na pevné zemi. Pro ni jsem kluk Lennox a ne nějaký světový šampion. Ve stejný den, kdy jsem měl bojovat o světový titul, mě zahnala do koupelny, abych po sobě uklidil, protože jsem tam nechal pěkný binec. Může něco takového udělat někdo jiný než máma? Nemá ráda nesplněné sliby. Když jí zapomenu zavolat, jak jsem slíbil, je se mnou zle. Je asi jediným člověkem na celé zemi, ze kterého mám strach, když se rozčílí! Náš vztah je založen na pravdě, jakémsi vnitřním souznění. Možná že jste to někdy zažili, potkáte se s člověkem, který je vám blízký a ani se s ním nemusíte dlouho znát. Někde uvnitř něco zazvoní, cinkne. Nikdy nezapomenu na to, co kvůli mně musela překonávat. Za prací odešla do cizí země a jako svobodná matka to neměla snadné. Musela se přenést přes trpké zkušenosti s rasismem, s nímž jsem se setkal po příchodu do Kanady i já. Křičeli na mě negře! K tomu, aby mě policajti na ulici bezdůvodně zastavili, jim stačila barva pleti. Uvědomuji si dobře, že jsem černoch, a hlásím se k černošské kultuře. Mými lidskými vzory jsou Mandela a Luther King.“ „Když se Lennox narodil, už jsem tušila, že bude výjimečný. Jenom jsem nevěděla, jestli bude prezidentem, kosmonautem nebo třeba boxerským šampionem. Věděla jsem, že z něj jednou bude velký bojovník.“

Violet nechybí na žádném kempu, na žádném zápase svého syna. „Vím, že když sleduje můj zápas, tak je to stejné, jako kdyby stála v ringu, rozdávala a inkasovala údery. Myslím, že ji box vzrušuje. Dívá se na mě a bojí se, aby se mi něco zlého nepřihodilo. Jako každá máma,“ říká Lennox a pak se zamyslí. „Před zápasem s Tysonem ale byla divná, smutná. Věděla, jaký Mike je. Je v něm hodně zloby. Není to člověk, který by jí imponoval. Asi měla strach, že mi něco provede.“ Mike Tyson se choval tak, jak se očekávalo. Na tiskovce kousl Lewise do lýtka. Chtěl sníst jeho děti, které Lennox nemá. „Jsi směšný idiot,“ odsekl Lewis. Tyson věděl, že má proti Lewisovi šanci na začátku zápasu. Jakmile se zápas přehoupne do druhé poloviny, bude mít fyzicky silnější soupeř navrch. A to se také stalo. V osmém kole zápasu v Pyramid Areně v Memphisu levým hákem Tysona zatloukl do země. A ten vzápětí změnil image. „Lennox je nejlepší boxer, se kterým jsem se kdy utkal. Chtěl bych být,“ zašklebil se, „jeho přítelem.“ Lennox Lewis jenom zvedl oči v sloup. A maminka Violet se lekla, když k ní Mike zamířil. Když se k ní Mr. Kanibal sklonil a políbil ji na tvář, málem omdlela…

Ať začne nová éra! V roce 2003 se nechal přemluvit k ještě k jednomu zápasu. Jeho soupeřem byl Ukrajinec Vitalij Kličko z německé stáje Klause Petera Kohla z hamburského Universa. Kličko byl světové hvězdě vyrovnaným soupeřem. Už ve druhém kole byl Lennox po drtivém háku otřesen. Diváci v losangeleském Stepleton Centru na chvíli ztichli, protože Lennox vypadal, že kdyby Kličko zaútočil, tak jej dodělá. Později se Kličkovi otevřelo obočí a rozhodčí musel zápas předčasně ukončit. A hned se objevilo několik otazníků. Udeřil Lewis Klička do zjizveného obočí schválně, aby zápas rozhodčí musel ukončit? Otazníky se množily i před samotným Lewisem. S maminkou odjeli na Jamajku a bavili se o tom, že každá cesta má svůj konec. „Už nemám sílu sledovat tvé zápasy. Vím, jak tě rány bolí a ten Kličko byl hodně nebezpečný. Bude ti brzy čtyřicet. Měl bys přemýšlet o tom, zda v životě nevykročit jiným směrem,“ říkala, oči prosebně upřené k synovi. A boxer na naléhání své matky dal, protože věděl, že jedině máma chce pro svého syna to nejlepší. Promotéři začali jednat o rematchi, ale Lennox Lewis se nečekaně rozhodl ukončit svou kariéru. „Dámy a pánové, rád bych vám oznámil, že jsem 31. června roku 2003 boxoval svůj poslední zápas. Ať začne nová éra!“ V sále zašumělo. „Budu stavět boxerská střediska na Jamajce,“ oznámil. „Lennoxi, kým se vlastně cítíte? Jamajčanem, Kanaďanem, nebo Britem?“ ptali se ho. „Jsem obyvatelem této planety,“ řekl tiše. „A pyšný jsem na dvě věci. Odcházím dobrovolně v době, kdy jsem šampionem. To přede mnou dokázali jenom Marciano a Tonney. A potom: stal jsem se teprve druhým britským šampionem v těžké váze po Bobu Fitzsimmonsovi. Jenže ten boxoval před více než sto lety…“