Konečný vzpomíná na otce Milana: Byl to prostě frajer. A tečka!

ÚSTÍ NAD LABEM – Jsou to přesně dva týdny, kdy do boxerského nebe odešel Milan Konečný, první český profesionální boxer a také otec toho nejúspěšnějšího - Lukáše Konečného.

Profiboxing.cz se rozhodl uctít památku výtečného boxera, ale i skvělého kamaráda rozhovorem právě se synem Lukášem, který je plný vzpomínek na společné zážitky, ať již těch úsměvných či vážných. I kvůli zachování autenticity doznalo povídání s prvním českým profesionálním boxerským mistrem světa jen minimálních korektur a úprav.

V Lukášových očích a také srdci byl, je a navždy zůstane Milan Konečný kamarádem, motivátorem, vzorem, autoritou a jen tak mimochodem i báječným otcem...

Lukáši, jak jsi vnímal, když tvůj otec začal boxovat?

Nedokážu to úplně posoudit, bylo mi asi pět nebo šest let, navíc táta sportoval vždycky. Později ale pro mě bylo samozřejmě hodně příjemné chodit na jeho zápasy, na ligu ještě do Brna. Chodil jsem i na tréninky, byl tam nějaký syn jiného boxera, se kterým jsme se skamarádili, kopali do míče a občas také bouchli do pytle.

Byl to ten kamarád, který ti dal podle jedné historky někde v lese na hubu a de facto tě přivedl k boxu?

Tak o tom já nic nevím. (směje se) Ne, je pravdou, že jsem byl jako kluk otloukánek, brýlatý, ostříhaný podle kastrolu, ideální terč. Možná i proto mne začal box tak bavit, mohl jsem na sobě něco změnit, mohl jsem v tom sportu něčeho dosáhnout.

Otec byl policista, ti bývají hodně přísní, striktní, zároveň ale féroví a rozhodní. Byl takový i tvůj táta?

Dá se to tak říct. Byl hodně přísný a striktní. Dá se říct, že byl hodně striktní. Hodně dlouho mě nechtěl nikam pouštět a když už mě někam pustil, tak jsem musel být brzo zpátky. A když jsem přišel pozdě, tak bylo zle. I na diskotéky jsem začal chodit hodně pozdě. Jednou se mi třeba stalo, že jsem byl na druhé straně Ústí na rande. Měl jsem to přesně vypočítané, šel jsem na autobus a viděl jsem, jak se mi ti lidé v busu smějí. Já si říkal, co se děje, no a řidič prostě na té zastávce nezastavil. Takže co mi zbývalo, musel jsem vzít nohy na ramena a utíkat celou cestu až domů. A takových příhod a nebo těsných příchodů jsem zažil hodně.

Přilétla ti někdy od otce i facka?

Já byl bitý jako žito, ale nejen od táty, také od mamky. Když jsem byl drzý na učitelku nebo si vymýšlel blbosti, tak jsem prostě dostal nařezáno. Dříve jsem možná byl naštvaný, uražený, ale teď to schvaluji, přísnost musí být. Dneska se snažím sám podobnou výchovu praktikovat.

Ještě k fotbalu. Někde jsem četl citát, který vyzněl, že ne úplně schvaloval tvůj kladný vztah k fotbalu. Jako kdyby nevěřil, že v něm můžeš něčeho velkého dosáhnout. Jak to bylo?

Co si pamatuji, že jako malý kluk jsem byl na fotbal šikovný. Ale od té doby, co jsem ho začal hrát závodně, trénovat, chodit do sportovní fotbalové školy, tak mě přestal bavit, tréninky mě nemotivovalo. Naopak, když jsem boxoval, tak mě ty tréninky bavily, přidával jsem si. Zpětně, když si to uvědomuji, když se o tom teď bavíme a já si ty momenty vybavuji, tak mě prostě fotbalové tréninky nějak nebraly, ale boxerské ano, snažil jsem se v boxu nějak vyniknout.

Pod dohledem otce?

Jak se to vezme. Otec mě sice měl pod kontrolou, ale nikdy mě vysloveně netrénoval. Třeba on s kluky končil trénink a mně teprve začínal. Vždycky mi říkal, ať mě trénují trenéři, že oni tam od toho jsou, on byl pro mě spíše obrovským motivátorem. Samozřejmě mi i radil, bavili jsme se o boxu, ale nikdy mě netrénoval. Díky tátovi jsem ale měl obrovskou výhodu v něčem jiném. Když někam jezdila reprezentace chlapů na soustředění, tak já jsem jezdil s nimi, i když mi bylo třeba třináct, čtrnáct let. To mne hrozně do další kariéry nakoplo, i když jsem tam nebyl nejlepší a nevynikal. Ale zase výrazně nezaostával, třeba když nás bylo na soustřední dvacet a měli třeba běh, tak já byl kolem desátého místa.

Hodně se řeší i dnes, zda pouštět mladé kluky do ringu s dospělými, většinou to nedělá dobrotu, kluci se s porážkami těžko srovnávají psychicky. U tebe to problém nebyl?

Ne, pro mě to bylo jasné plus, není o čem debatovat. Je to otázka psychiky. Dostával jsem do huby, ale protože to byli rozumní chlapi, tak mě sundali až na konci kola nebo mě bili s rezervou. Pro mě byl postupně úspěch nedostat ránu na břicho, potom je trefit, a neustále se zlepšovat tak, aby byly ty sparingy vyrovnanější a vyrovnanější. I tady ale byl vliv táty znát. V šestnácti Vrba s Žáčkem chtěli, abych boxoval velké zápasy s chlapy, já chtěl samozřejmě také, ale táta řekl, že ne a že mám čas. A jsem za to rád, protože zpětně vím, že měl pravdu. Na ty nejlepší bych neměl a táta to věděl. Chtěl mě prostě chránit. A tak to bylo vždycky, když se mu něco nelíbilo, řekl si k tomu své. Sice mě přímo netrénoval, ale samozřejmě na mě dohlížel. Dokázal mě držet na zemi, i když jsem přivezl první bronz z mistrovství světa, sice mě pochválil, ale určitě nepřechválil.

Táta ničil soupeře odspodu, stejně jako ty. Byli jste si boxersky podobní?

Ty si asi nedokážeš představit, jak táta boxoval, já trochu ano a ty jeho začátky byly prostě libové. Jel na první mistrovství republiky, měl za sebou pár zápasů, v tu dobu už starý dědek, ale on je tak uchvátil, že ho chtěli okamžitě do Ústí a taky že jsme se potom stěhovali. Táta se prostě nadechl, házel údery, nadechl a znovu. Prostě paráda, techniku sice neměl, ale vůli, sílu a psychiku měl neskutečnou a tím dokázal své soupeře ničit.

Takže podobní si jste. Tyhle vlastnosti máš v ringu také...

Rozhodně. Táta mě k tomu vždycky směřoval, já jsem na tom lépe technicky, ale jen pro to, že jsem s boxem začínal jako malý kluk, ne coby dospělý chlap, ale jinak ty morální vlastnosti mám určitě po tátovi a je to jeho zásluha.

Jak bys teda váš vztah otec-syn popsal?

[…]