Konečný: Už jsem starý dědek. Ale na boj o mistra světa se cítím!

DRÁŽĎANY – Byl unavený, ale spokojený. Plánoval grilování u sebe v hospůdce a poté rodinnou dovolenou. Ostatně i kvůli Lukáš Konečný neodložil duel s Francouzem Moezem Fhimou o titul mistra Evropy WBO ve střední váze, přestože během přípravy dvakrát onemocněl.

„Nechtěl jsem přijít o dovolenou s rodinou. A že to bylo padesáté vítězství v profíkách? To jsou jen čísla, důležitá je ta práce, kterou skrývají," usmíval se s flaškou vody po úspěšně absolvované dopingové kontrole. Tu následně celkem pochopitelně vyměnil za oblíbené pivo. „Pár kousků zvládnu," dodal skvěle naladěný evropský šampión WBO.

VÍCE K DRÁŽĎANSKÉMU GALAVEČERU:

Tak jak se cítíš pár desítek minut po zápase?

Jsem zabitý, co ti budu povídat, ale dopadlo to dobře, můžu si užít dovolenou, takže cíl splněn.

Bylo vidět, že tak od osmého, devátého kola už to nebylo fyzicky ono...

Jo, to určitě, možná ještě dříve, tak od poloviny zápasu. Dýchalo se mi dobře, ale prostě odcházely síly. Tak od pátého kola jsem už vždycky koukal na to číslo, které nese buchta v ringu a počítal kolik mi toho chybí do konce.

A jak se ti holky s čísly líbily, když jsi je tak často kontroloval?

(Směje se) Hele, většinou je to tak, že když jsi úplně v klidu, tak se na ně usmíváš, prohlížíš si je, děláš blbinky. Ale řeknu na rovinu, tentokrát vůbec nevím, jak vypadaly.

Kromě nemoci, která tě stála síly, potvrdily se i předpoklady, že ti nebude sedět styl soupeře?

Ne, boxovali se mi proti němu v pohodě a myslím, že kdybych byl ve stoprocentní kondici, tak jsem ho porazil i před limitem. Byla tam škoda v tom druhém kole, že jsem ho seknul na konci a ne třeba vprostřed kola, protože to by už nedoboxoval. Bylo vidět, že byl zabitý, ale měl jsem smůlu, protože jsem i věděl, že mu ta pauza bude stačit na vydýchání se.

Jak to bylo s tou tvojí nemocí?

Se podívejte teď. Navíc jsem v týdnu začal vysmrkávat takové divné sr... Byl jsem nemocný dvakrát. Poprvé tak dva týdny zpět, když jsem najednou začal ztrácet v tréninku, po šesti kolech sparingu jsem nemohl fyzicky, začal různě taktikovat a říkal jsem si, co se děje, protože nejsem zvyklý, že bych neměl kondici. Věděl jsem, že není něco v pořádku, tak jsem zašel k doktorovi, ten mi dal kalciovku, napsal prášky, jenže já jsem blbec, netrénoval jen den, pak do toho zase naskočil a tak mě to trefilo znovu víkend před zápasem. To jsem odpadl fakt fest, tak jsem dostal rychlá antibiotika, akupunkturu, ležel, nic nedělal a pak zase do tréninku. Sice jsem se cítil dobře, ale fyzicky to ono nebylo, při zadýchání ve mně chrčelo, kašlal jsem.

I přes nemoc to vypadalo, že jsi měl ve druhé polovině zápas po kontrolou?

Převahu jsem měl, ale nebyla to asi žádná hitparáda pro lidi. Trochu jsem se snažil bojovat, ale nechtěl jsem odejít fyzicky, abych pak nechytil nějakou bombu v závěru zápasu a nešel k zemi.

A cítil jsi mimochodem jeho údery? Jak byl na tom silově?

Jo, to cítil, hlavně na spodek, trochu jsem z toho respekt měl, přece jen spodek je nebezpečný, když ti odejde, to znám sám z druhé strany. Takže to byl hodně taktický boj, který jsem měl ve svých rukou. A když to tak je, vím, že nejedu a maximum, ale že boxuji jen o ten potřebný kousek navíc, abych zápas kontroloval. Mě to stačí na vítězství, ale vím, že to není ideální. Ale jak jsem řekl, potřeboval jsem šetřit síly.

Fhima nevypadá jako těžký soupeř, ale je to přesně ten styl protivníka, který je nebezpečný, protože když vyhraješ, nic nezískáš, ale zase je dost nepříjemný na to, abys mohl prohrát...

Není to nic příjemného, ale pořád je to boxer. A pořád se ti lépe bojuje proti boxerovi než třeba proti Danu Hůlkovi, se kterým jsem trénoval pro jeden televizní pořad. Protože – i když jsem to měl samozřejmě pod kontrolou, tak od člověka, který neboxuje, nemá návyky, tak prostě nevíš, co udělá, odkud to přilétne. Fhima byl nepříjemný soupeř, ale pořád je to boxer, víš, co a jak dělat.

Když jsi zmínil Dana Hůlku, zpíval hymnu krásně, ale udělal tam chybu? Začal „bory šumí po skalinách", místo „vody hučí po lučinách"...

Zpíval skvěle, líbilo se mi to. No a jestli to otočil, tak je makonec. Já ho navíc poslouchal, snažil se to zapamatovat, protože sám si to pletu, takže je hezké, že mi teď říkáš, že jsem ti zase zapamatovla špatně. Takže když to shrnu, nevšiml jsem si toho, ale zazpíval hymnu krásně. (směje se)

Co říkáš na to, že jsi dosáhl na padesátý triumf profesionální kariéry?

Hele, je mi to u prd... Je to příjemné, ale pro mě je důležité vyhrávat. Ta nemoc nebyla ideální, už jsem starý dědek, takže potřebuji trochu odpočinout, chtěl jsem si užít léto a věděl jsem, že kdybych zápas odložil, tak bych o něj přišel. Takže napodruhé jsem vážně svědomitě jedl prášky a odpočíval, což by mě jistě manželka pochválila, dával jsem si tentokrát bacha. Takže to beru tak, že jsem vyhrál, musel jsem vyhrát, ale pokolikáté, to neřeším.

S tebou vážně ta číslovka nic nedělá? Ne každý boxer dosáhne na padesát výher v profiringu...

Jsem frajer, jasná věc. (smích) Beru to ale tak, že dvacet zápasů z toho byly „vokurky", ale jasně, že mám radost. Možná mám už více výher než Tyson...

Máte jich zatím stejně...

To jo, ale já ještě boxuji a nekončím. (Směje se) On ale zase na druhou stranu má nějaké ty tituly, což já neměl. Já to takhle prostě neberu. Sám za sebe jsem spokojený s tím, co jsem dosáhl. I kdybych měl těch porážek více, tak bych věděl, co jsem pro to udělal, a to je pro mě hlavní. Můj rekord jsou furt jen čísla, která neukazují tu dřinu a práci, která za tím vším stojí.

Ještě k té nemoci. Věděl Dirk v průběhu zápasu, že ti odcházejí síly?

Nevěděl, nebavili jsme se o tom, ale musel to vidět. On se mne ptal celé ty dva týdny, jak se cítím, pořád se utvrzoval v tom, jestli jsem v pořádku.

Jaká je vlastně jeho role, jak moc tě musel před zápasem uklidňovat a pracovat s tebou?

[…]