ANDY HUG: Nikdy Nezapomeneme! OSU!

Přinášíme exkluzivní a velice kompletní článek o legendě bojových sportů Andy Hugovi. Pokud vás článek zaujme a budete se chtít o tomto zajímavém bojovníkovi dovědět mnohem více, velice doporučujeme knihu ANDY HUG - Tajfun a moudrost bojových umění, kterou si nyní můžete pořídit s parádní slevou 50% za 199 kč!

ANDY – NIKDY NEZAPOMENEME! OSU

V novodobé historii kontaktních sportů známe jen několik opravdových legend. Andy Hug je jednou z nich. Byl skvělým bojovníkem s výjimečnou technikou a lvím srdcem. Byl otcem, manželem a člověkem s ryzím charakterem. Pro mnohé velkým idolem a inspirací hodnou následování. Bylo mu bezmála pouhých třicet šest let, když prohrál svůj poslední souboj se zákeřnou chorobou, nicméně zanechal po sobě obrovský odkaz pro další generace. Andy Hug by neměl nikdy zmizet z našich srdcí, a proto si dnes, při dvanáctém výročí úmrtí, pojďme připomenout něco z jeho krátkého, ale velmi inspirujícího života…

Andyho mládí a kyokushinkai karate

Andy se narodil 7. září 1964 ve Švýcarsku v malé vesnici Wohlen. Jeho matka se o něj po narození nemohla postarat, takže Andy trávil první roky života v sirotčinci. Po třech letech si jej matka vzala zpět do vlastní péče. Kvůli tomu, z jaké rodiny Andy pocházel, se stal terčem šikany a neustálého posměchu svých spolužáků. V deseti letech se díky svému kamarádu dostal do místního karate dódžo a s jediným cílem umět se bránit začal pravidelně trénovat. Začala se o něj také brzy zajímat švýcarská reprezentace, a přestože byl ještě teenager, dostal nominaci na švýcarské mistrovství seniorů, které s přehledem vyhrál.

V devatenácti se poprvé zúčastnil třetího otevřeného mistrovství světa v kyokushin karate, pořádaném v Japonsku. Přestože byl nováčkem, získal si obdiv celého světa díky své technice a stylu boje. Za další čtyři roky na následujícím mistrovství světa (otevřeném mistrovství světa bez rozdílu vah se v kyokushin karate pořádá jen jednou za čtyři roky) už nebyl jen začátečníkem bez výrazného umístění, ale naopak se dostal až do finále. Do historie se toto finále mezi Andym a Matsuiem zapsalo jako nejlepší finálový duel v podání dvou nejtechničtějších borců v kyokushinkai karate vůbec. Zároveň to bylo poprvé, kdy se Nejaponec dostal do velkého finále, o kterém se dodnes vypráví. Přestože Andy v tomto souboji prohrál, pro mnohé se stal vítězem a otevřel nové možnosti pro všechny nejaponské bojovníky.

Andy se stal mnohými obdivovaným evropským šampionem a díky své popularitě po něm byla poptávka po celém světě a byl zván jako host a instruktor na desítky seminářů kyokushinkai karate. Andy ukončil kariéru v kyokushin karate v roce 1992 a po pouhých osmi letech v této organizaci za sebou nechal nesmazatelnou stopu a pro mnoho lidí se stal doživotní inspirací. Andy se v kyokushinkai karate utkal s největšími borci a jen velmi málo z nich ho dokázalo porazit. Mimo sportovní kariéru v kyokushin se stal Andy také šampionem v seidokan karate.

K-1

V roce 1993 Andy Hug nastartoval kariéru v organizaci K-1. 5. září 1993 debutoval proti Ryujimu Murakamimu, kterého porazil v prvním kole TKO (technické k.o.). Andy Hug se stal novodobým hrdinou, o kterém se mluvilo od Hokkaida po Okinawu. Nebyl to jen jeho slavný axekick a jeho vytříbená technika, co mu zaručilo slávu, nýbrž jeho bojovný duch a vřelost, čím si získal respekt soupeřů a obdiv fanoušků. V Japonsku si Andy vysloužil titul samuraje, což je ocenění nejvyšší cti. Kancho Ishii, promotér K-1, o něm kdysi řekl: „Důvod, proč ho lidé v Japonsku tolik milují, je ten, že má něco, co Japonci obdivují nejvíce: velké srdce, šlechetnost, sílu a železnou vůli.“

Díky jeho sportovním výkonům a charisma se Andymu v Japonsku, kde žil několik posledních let svého života, dostávalo obrovskému uznání. Přestože zbohatl a stal se slavným, zůstal skromným a zdvořilým. Nikdy se ke svým fanouškům neotočil zády, neodmítl podpis či rozhovor a také právě proto se pro mnohé stal opravdovým hrdinou.

Naposledy doma

Andy trávil poslední roky života v Japonsku, ale ani to neodradilo jeho fanoušky ve Švýcarsku, aby stále obdivovali svůj idol. Andy tedy alespoň jednou ročně v letech 1995-2000 bojoval na domácí půdě v turnaji K-1 „Fight Night“. Přestože zde bojoval proti nejlepším fighterům, jako je Peter Aerts, Mike Bernando, Mirko Filipovic a Stefan Leko, nikdy neprohrál. Andy si od svých soupeřů vysloužil přezdívku „Ironman“, protože se ve svých soubojích snažil bojovat vždy naplno a nikdy nevzdal.

V srpnu 2000 byl ve Švýcarsku na návštěvě u své ženy Illony a milovaného syna Seyai. Necítil se příliš dobře, tak navštívil místní nemocnici. Stěžoval si na četné horečky a časté krvácení z nosu. Přestože mu bylo doporučeno zůstat na další pozorování, rozhodl se vrátit do Japonska a připravit se tam na další ročník K-1 Grand Prix. I přes další pokusy zdržet ho ve Švýcarsku Andy odletěl a do rodné vlasti se už nikdy živý nevrátil.

Poslední dny

Andy zkolaboval pouhé tři dny po návratu do Japonska. Okamžitě byl převezen do nemocnice Nippon Medical, kde se podrobil dalším vyšetřením a krátce nato mu byla diagnostikována leukémie. Okamžitě se začalo s jeho léčbou včetně chemoterapií. Andy si byl vědom toho, že je velmi vážně nemocný, a jakmile to bylo trochu možné, kontaktoval svou ženu ve Švýcarsku, aby ji informoval o svém zdravotním stavu. Také se svěřil Illoně, že se do Švýcarska nevrátí a s nemocí bude bojovat v Japonsku, kde se cítí být doma.

Lékaři Andyho varovali, že chemoterapie se mohou ukázat jako zničující a že mohou nenávratně poškodit jeho tělesné orgány. I přes zdrcující sled zpráv se slzami v očích požádal o interview s tiskem, aby mohl, možná už naposledy, promluvit ke svým fanouškům, protože se jim cítil být velmi zavázán. To mu však po poradě lékařského konzilia bylo zakázáno.

21. srpna navštívil Andyho Kancho Ishii. Hovořili o právě skončeném K-1 turnaji v Jokohamě, kde vyhrál Andyho kamarád Francisco Filho. Andy se také svěřil Ishiimu, že jestli brzy zemře, tak si přeje zemřít v Japonsku. 22. srpna se Andy cítil být v dobré fyzické kondici. Sledoval televizi, vyřídil mnoho telefonů a dokonce mohl bez pomoci jíst normální stravu. Také volal své ženě a řekl jí, že jestli se má stát to nejhorší, stane se tak v Japonsku. Andy také našel sílu napsat poslední dopis svým fanouškům.

Drazí fanoušci,

možná budete překvapeni, až se dozvíte, v jakém stavu se nacházím. Když jsem se dozvěděl, jak je můj zdravotní stav vážný, byl jsem šokován. Přál jsem si, abyste se to dozvěděli ode mě a společně bychom tak mohli s touto nemocí bojovat. Tato choroba je nejtěžším soupeřem, s jakým jsem se kdy setkal, ale já vyhraji.

Tak, jako kdybych stál v ringu, i tentokrát budu mít plno sil díky vám a rozdrtím tohoto silného soupeře. Bohužel se nebudu moci zúčastnit říjnového turnaje, ale budu bojovat jiný souboj a jednoho dne se setkáme tváří v tvář. Těším se!

S pozdravem

Andy Hug

Ironií je, že tento dopis byl posledním vzkazem fanouškům předtím, než zemřel.

Ráno 23. srpna se u Andyho objevily potíže s dýcháním a ten samý den musel být připojen na dýchací přístroje. Ke všemu se přidaly různé druhy krvácení a jeho zdravotní stav se tak zhoršil, že jeho žena byla okamžitě přizvána do Japonska. Ve čtvrtek 24. srpna v 18:21 h Andy Hug umírá ve věku pouhých třiceti pěti let. Podle japonských sdělovacích prostředků se Andyho srdce třikrát zastavilo, ale nějakým způsobem se lékařům podařilo pokaždé jeho život krátce navrátit zpět. Když se Andyho srdce zastavilo počtvrté, lékaři tento boj vzdali a nechali Andyho dobojovat jeho poslední velký zápas…

Smuteční mše a poslední rozloučení s Andym se konaly 27.srpna v Tokiu v chrámu Yoshifuku. S Andym se přišlo rozloučit více než dvanáct a půl tisíce lidí a celé procesí bylo dlouhé dva kilometry. Smuteční řeči pro osm set vybraných lidí se ujala Andyho žena Illona Hug a u této ceremonie se sešli všichni jeho přátelé: pan Ishii, Kancho Matsui, Kenji Midori, Hajime Kazumi, Mazuda, Nicholas Pettas a Francisco Filho a mnoho dalších. Když Francisco Filho, Nicholas Pektas, Nobukai Kakuda, Sasaki a několik dalších bojovníků nesli rakev a oficiální komentátor K-1 hlásil svým tradičním pojetím „v červeném rohu, 180 cm, 97 kg, šampión K-1, Andeeeeee Huuuuuuug“, lidé byli zdrceni a Andy vstoupil na úplně poslední vyhlášení ve stylu K-1. Celou tu dobu ho také doprovázela píseň „We will rock you“ od skupiny Queen. Tato skladba ho do ringu doprovázela po dlouhá léta a ani zde tomu nebylo jinak.

Andyho tréninková morálka

Když přišla řeč na přístup k tréninku, odhodlání a nasazení, v celé K-1 by se asi těžko hledal někdo rovný Andymu. Švéd Fredrik Halm byl na přelomu let 1989 – 1999 v týmu, který se podílel na přípravě Andyho Huga. Byl jedním ze třech borců, kteří byli Andyho sparingpartneři v přípravě na nadcházející K-1 Grand Prix v roce 1998. Další dva byli Michael Macdonald a Xhavit Bajrami. Právě od Fredrika Halma jsem se také dozvěděl mnoho zajímavých historek ze zákulisí Andyho přípravy.

Být členem Andyho týmu bylo velmi náročné, způsob Andyho tréninku byl způsob „kyokushin“ – maximálně tvrdý způsob. Zranění a haldy sáčků ledu byly neodmyslitelnou součástí tréninků a členové týmu museli pracovat na sto deset procent a vydat se z posledního, co v nich bylo.

Andy svým kolegům říkával: „Trénink není o tom dostat soupeře na zem, je to o tom, když jste na zemi, tak znovu vstát. Přestože se dostanete na zem, musíte se kousnout a postavit opět na nohy. To z vás dělá opravdové samuraje s duší pravého bojovníka.“

Fredrik při jednom z tréninků na Okinawě, kde probíhala finální příprava na K-1 1998, byl zraněn jedním z Andyho tvrdých lowkicků. Měl bohužel přetržený stehenní sval a musel opustit Andyho tým. Protože Andy trénoval nad limit, mnoho sparingpartnerů muselo tým opustit. Někteří kvůli zraněním, někteří kvůli nedostatku opravdového nasazení a špatnému chování. Andy byl opravdový profesionál a to samé vyžadoval i po ostatních. Andy sám sobě způsobil četná zranění. Nikdy si ovšem nestěžoval, nemluvil o nich a nikomu je neukazoval. Není žádným tajemstvím, že Andy měl enormně silnou vůli. Ve finále K-1 v roce 1997 proti Ernestu Hoostovi Andy utrpěl četné zlomeniny kůstek chodidla pravé nohy. I přesto se nevzdal a bojoval proti Ernestovi tři těžká kola. Jiní by se vzdali, ale to nebyl jeho způsob boje. Všichni lidé, kteří měli to štěstí Andyho potkat osobně, hovoří o jeho otevřeném a velkém srdci, vřelém úsměvu a neodolatelném charisma. Představoval pro mnohé učitele bojových umění, ale také i člověka, jehož život byl hodný následování. Andy měl mnoho přátel, dokonce i některé své soupeře z kyokushin a K-1 měl za své nejlepší kamarády. Například Peter Aerts byl velmi blízkým přítelem, kterému šel Andy dokonce na svatbu jako zvláštní host.

Ať je to rodina, fanoušci, nebo přátelé, mnozí stále Andyho postrádají. Po celém světě se mu stále dostává respektu za to, jaký byl člověk a bojovník. Je těžké psát o takovém člověku, když už není mezi námi, ale v našich srdcích zůstane na věky. Andy slíbil, že svůj boj se zákeřnou nemocí vyhraje a znovu se s ním setkáme. Vyhrát bohužel nedokázal, ale svůj slib dostál, stále je s námi, v našich vzpomínkách a srdcích, přesně tak, jak si po právu zaslouží. Andy, nikdy na tebe nezapomeneme! – OSU

PAMÁTNÉ ZÁPASY:

Andy Hug vs. Matsui

Kyokushinkai karate

4th World Open 1987

Andyho největším snem bylo stát se světovým šampionem v kyokushin kai karate. Byl to velmi realistický sen, protože Andy byl neoddiskutovatelně jedním z nejlepších bojovníků na světě. Světový turnaj v kyokushin v roce 1987 byl a dodnes je podle mnoha odborníků jedním z nejtěžších v historii tohoto bojového umění, a to především díky úrovni a množství skvělých bojovníků, kteří se tohoto turnaje účastnili. Uveďme jen několik největších jmen: Ademir da Costa, Matsui, Kurosawa, Peter Smith, Mazura, Michael Wedel, Yosihikazu Koi, Michael Thompsen, Shichinohe a Kenji Midori.

Tento turnaj se také stal významný díky finále, ve kterém se vůbec poprvé objevil nejaponský borec. Také se povídá, že zakladatel kyokushinkai karate Mas Oyama trval na tom, aby Matsui (japonský šampión) vyhrál tento turnaj za jakýchkoliv podmínek. Netajil se tím, že nepřipustí, aby za dobu jeho života vyhrál tento ryze japonský turnaj nejaponský bojovník.

Andy i přes nepřízeň těchto okolností skočil do finále s Matsuiem s vervou pro něj vlastní. Tento památný souboj se zapsal do paměti všech fanoušků plnokontaktního karate jako nejlepší a nejtechničtější zápas v historii kyokushin vůbec. Andy a Matsui díky jejich technice, odhodlání a vůli vytvořili neopakovatelnou dvojici soupeřů z dvou rozdílných kontinentů.

Andy toto finále nakonec nevyhrál. I když byl Matsui rovnocenným soupeřem, měl především na své straně rozhodčí, zakladatele Oyamu, který měl velký vliv na celý průběh soutěže, a také domácí prostředí a fanoušky. Pro mnohé však zůstává Andy opravdovým vítězem, který vůbec poprvé jako Nejaponec dokázal triumfovat na japonské půdě.

Andy Hug vs. Branco Cikatič

K-1 1994

Pro mnohé byl vůbec jedním z nejlepších zápasů Andyho Huga souboj s Brancem Cikatičem v zápase K-1 Challenge. Andy byl v K-1 stále ještě nováčkem a souboj na pět kol proti Cikatičovi měl pro něj být jasným debaklem. Nikdo na Andyho vítězství příliš nesázel a i on sám věděl, že tento zápas nebude jednoduchý.

Přesto všechno měl Andy zbraně, na které sázel: bylo to jeho lví srdce, bojovný duch a jeho dynamické kopy. Andyho kopy si z Branca udělaly terčovnici a zejména brada Branca Cikatiče fungovala na Andyho axekick jako magnet a kolo za kolem schytávala jeden krásnější kop za druhým. Ale nebyl to jenom Branco, kdo v tomto souboji byl bit nebo zraněn. Andy si také musel sáhnout na dno svých sil, aby prošel pěti koly drtivého souboje hlavně kvůli zlomenému nosu z druhého kola, kvůli kterému měl potíže s dýcháním. Andy nakonec vyhrál 3-0 na body a toto vítězství patří k jeho nejtěžším, ale také nejkrásnějším v K-1.

Andy Hug vs. Mike Bernardo

K-1 1995/1996

V roce 1995 v K-1 Grand Prix a K-1 Revenge II utrpěl Andy dvě k.o. porážky od Jihoafričana Mikea Bernarda. O rok později v roce 1996 v K-1 Grand Prix se tito borci proti sobě postavili potřetí a hned ve velkém finále. Mike Bernardo je skvělý boxer s tvrdým úderem, ale jeho kopací technika je kvalit nevalných. To, co se Andy naučil z předchozích zápasů, s Bernardem, použil výborně v tomto finále. Recept, jak porazit obra s drtivým úderem, byl jednoduchý, ustupovat do stran a trefovat ho co nejlépe kopy. V druhém kole byl Mike poslán na zem hned poté, co inkasoval tvrdý lowkick. Mike tentokrát ještě vstal, i když jeho nohy byly dost pokopané. Andy se o malou chviličku déle rozpřáhl a znovu trefil Mikea nad pravé koleno do stehenního svalu. Mike šel k zemi a Andy se stal šampionem ve velkém finále.

Andy Hug vs. Peter Aerts

K-1 1997

Další krásný zápas v Andyho kariéře se stal souboj s Peterem Aertsem v roce 1997 v K-1 Grand Prix. Andy ve stejném roce s tímto borcem bojoval v K-1 Kings a prohrál v prvním kole k.o. Andy měl z Petera Aertse enormní respekt a byl na tento odvetný zápas po předchozí prohře velmi dobře připravený. Andyho plán byl bombardovat soupeřovy nohy lowkicky a držet se dál od jeho tvrdých přímek kombinovaných se smrtonosným roundkickem. Andyho taktika se ukázala být dobře zvolenou, protože ve třetím kole byly Aertsovy nohy tak zhmožděné, že na nich mohl jen stěží stát. Andy vyhrál 3-0 na body a postoupil do finále, kde obhajoval titul proti Ernestu Hoostovi.